Markéto, do svého klubu Ikast Håndbold jste se po mistrovství světa vrátila jako nejlepší střelkyně turnaje. Přivítali vás nějak speciálně?
V týmu je hodně reprezentantek z Norska, Švédska i Dánska, které všechny hrály semifinále, takže to nebylo jen o mně. Víceméně já naopak gratulovala holkám. Ale přivítání bylo jako vždy velmi přátelské. Náš trenér zároveň komentoval česká utkání v Dánsku pro televizi, takže jsem s ním byla v častém kontaktu i během šampionátu.
Takže viděl, jak tam válíte.
Ano, komentoval každý zápas naší skupiny a i všechny tři naše duely v hlavní části. Je to takový náš Daniel Čurda (asistent trenéra národního týmu a komentátor), který trénuje a komentuje zároveň. Házenou žije 24 hodin.
Sever, moje srdcovka. Házenkářka Jeřábková o přestupu i životě v Dánsku |
Na šampionátu jste hrála prakticky celé zápasy, jak je to v Ikastu? Máte podobné vytížení?
Skandinávská házená nikdy není postavená na jedné dvou a vlastně ani na pěti hráčkách, ale výsledek dělá celý tým. Mají širší základnu a mají kam sáhnout. Na mistrovství jsem odehrála v devíti z deseti zápasů 60 minut. Tady v top zápasech téměř žádná hráčka neodehraje 60 minut, ale třeba 45.
Abyste uběhala celý zápas, musíte mít pořádnou fyzičku. Jak ji ladíte?
V Norsku jsem zjistila, jak moje tělo funguje a jak s ním mám pracovat. Vím, v jaký den a po jakých zápasech je třeba si trošku odpočinout a kdy je třeba něco dělat. Ve Skandinávii je spousta hráček, které si myslí, že když nedřou, tak házenou šidí. Já to tak nemám. Nemyslím, že jsem líná, jen si troufnu říct, že už vím, kdy je pro mě co potřeba, a řeším to individuálně podle toho, jak se cítím.
V tabulce Ligy mistryň jste výš než Visper Kristiansed, ze kterého jste před sezonou odešla jako vítězka pohárů mistryň. Splněný cíl?
Asi bych začala tím, že poté, co jsem podepsala přestup, se hodně lidí ptalo na to, co to dělám a proč to dělám. Každý věděl, co je pro mě nejlepší. Takže jsem se naučila obrnit se a zamyslet se nad tím, že nejdůležitější je to, co cítím já a to, jaký krok udělám. A když mi to dává smysl, tak je mi úplně jedno co si lidé myslí.
Pochybovači vás nezlomili…
Všechno je tak, jak má být. Jakmile jsem přišla, věděla jsem, že ten tým může něco dokázat. Na začátku jsme měli skvělou formu, před Vánoci jsme si to trochu nechali utéct, teď se zase vracíme do vítězných zápasů. Sezona je dlouhá a zápasů máme až příliš. Ale Vipers sleduju, mám tam velmi dobré kamarádky, jsme stále v kontaktu.
Kde jste našla tu sílu ustát si své rozhodnutí?
Setkávám se s tím, že pořád přemýšlíme nad tím, co by bylo kdyby. A ptáme se na něco, co vlastně nikdo nemůže nikdy vědět. Lidé se neřídí tím, co cítí, ale většinou strachem z nějakého zklamání. Prostě máme v hlavách představy o zklamání, ne o tom, co by bylo, kdyby to bylo dobré. Důležité bylo, že jsem byla nastavená jak na variantu Evropské ligy, tak i Ligy mistryň. Byla jsem v klidu, protože mi došlo, že všechno se děje pro něco.
Díky, trenérko! Škvařilová vzpomíná na Jeřábkovou a spol. |
V rozhovorech často mluvíte o tom, jak vám přirostly k srdci severské země. Zajímalo by mě, co vás na místních lidech zaujalo úplně nejvíc.
Než jsem šla do Norska, jedna nejmenovaná osoba se mě ptala, proč tam jdu hrát, že je tam zima, jsou tam chladní lidé, prší tam, je tam skoro pořád tma. Snažila se mi do hlavy vnutit negativní energii. A ano, přesně tak to tady je. (usmívá se) Ale je tu ještě něco. Lidé si tu všímají víc svých životů, sami sebe a neřeší druhé. V Česku mluvíme hlavně o ostatních lidech a nadáváme na to, co je špatné. V severských zemích, když se lidé sejdou, povídají si o tom, co jim povedlo a na co se těší. Většinou začínají vždy u sebe. Je na nich prostě znát, že jsou šťastní.
Změnil vás pobyt ve skandinávských týmech ještě jinak?
Do Norska jsem sice přicházela z bundesligy, ale jako no name hráčka. Začala jsem si tu budovat jméno. Nastoupila jsem do týmu, který obhajoval titul v Lize mistrů. Nechci říct, že jsem se cítila úplně jako Alenka v říši divů, ale spolupráce s nejlepšími házenkářkami byla opravdu něco zcela jiného. Snažila jsem se rychle a hodně učit.
Markéta JeřábkováVěk: 27 Klubová kariéra: HC Plzeň (dorost, -2014), DHK Baník Most (2014-2018), Érd NK, Maďarsko (2018-2020), Vipers Kristiansand, Norsko (2020-2023), Ikast Håndbold, Dánsko (2023-?) |
Jak jste prožívala vaše první zahraniční angažmá?
Poprvé jsem šla hrát do maďarského klubu Érd a byla to pro mě velká škola života. Byly chvilky, kdy jsem přemýšlela, jestli se vrátit domů a nechat házenou úplně, protože to pro mě bylo to hodně těžké. Jsem velmi rodinný typ a vždycky jsem byla zastáncem toho, že půjdu hrát maximálně do země, do níž dojedu autem. Když jsem se přesunula do Norska, kam se autem na otočku jet nedá, zjistila jsem, že moje pohoda není o tom být blízko domovu, ale potřebuju se cítit dobře. Byla samozřejmě velká výhoda hrát s Janou Knedlíkovou, pomůže mít Češku v týmu a my jsme bydlely u sebe, takže mi to ulehčila. Za to jí patří velké díky.
Takže paradoxně tmavé a mírně ponuré Norsko vás naučilo vidět ty lepší věci?
Ano, svým způsobem jsem se tu naučila, jak se na věci dívat jinak. Že všechno se dá vidět jak pozitivně, tak negativně. Ale důležité je na všem, co se stane, i na tom špatném najít to, z čeho se člověk může poučit do života.
A jaké překvapení vám připravilo Dánsko?
Když jsem byla v Norsku, myslela jsem si, že jsou si národy víc podobné, ale rozdíly tam panují. Vnímám, že Dánové jsou otevřenější, kdežto Norové potřebují víc času na to někoho poznat.
 |
Jste odjakživa střelecký typ, který se nebojí vzít zodpovědnost na sebe? Nebo jste se k tomu dopracovala postupně?
Co si tak pamatuji, vždy jsem měla v sobě, že jsem chtěla být co nejvíc potřebná. A nikdy jsem nechtěla proplout zápasy. Vždycky jsem chtěla být ta, která je za výsledek, za ten lepší, ale i horší, odpovědná. Protože horší výsledky paradoxně člověka posouvají víc, než vítězné zápasy. Je třeba si z proher vzít co nejvíc. A když dokážete vzít zodpovědnost za prohru, tak se pak stanete lídrem i ve vítězných zápasech.
Jak se to dá naučit?
Například ve Skandinávii takhle hráče vychovávají. Aby byli zdravě sobečtí. Ne ve smyslu hromadit si všechny šance, ale naučit se mít zodpovědnost a nebát se jít do těžkých situací, brát to na sebe. A tady vidím velký rozdíl ve výchově v Česku. Naše holky, co sedí na lavičce, nejsou o mnoho házenkářsky odlišné, ale mají jiné nastavení. Severské házenkářky mají jinou mentalitu, jsou sebevědomější.
Kdy s tím začít?
Hned od těch nejmenších, klidně minižaček. V dospělosti se dá leccos změnit, ale čím dřív, tím lépe. Je třeba děti povzbuzovat, budovat v nich sebevědomí.
Váš přítel má dceru, která také hraje házenou. Když jste v Česku, trénujete ji?
To ne. Jsem s ní v téměř každodenním kontaktu a snažím se jí být podporou, ať už je to ve škole v životě nebo v házené, ale rozhodně se jí nesnažím být trenérkou. Jsem spíš taková její nejlepší kámoška a člověk, kterému se může vyzpovídat z jakékoliv situace a může se se mnou kdykoliv poradit.
Takže jste jí zatím neporadila, jak se stát nejlepší střelkyní na světě?
Když přijde sama a zeptá se, tak se o házené bavíme, ale rozhodně do ní nic nebuším. Ale když má turnaj, tak mi po každém zápase volá, jak to dopadlo. Často si z ní dělám srandu a hecujeme se, že půjdeme spolu běhat, ale klasika, je ve věku, že se jí moc nechce.
Vzhledem k vašim angažmá se musím zeptat, zda umíte maďarsky, německy, norsky a dánsky?
Nedá se říct, že umím, ale ten jazyk bych zřejmě poznala. Dánsky se učím. Mám moc fajn učitele a je to člověk, který tady v klubu působil, takže házená pro něj není neznámá. Je to první jazyk, který se systematicky snažím naučit a baví mě. V Maďarsku jsem měla od trenérky dané, že se musím maďarsky dorozumět, ale neměla jsem dobrou učitelku, bylo to spíš trápení pro nás obě. Němčinu jsem měla na gymplu, takže nějaký základ jsem měla. V Norsku se norsky téměř nemluvilo, protože jsme měli v klubu devět národností, takže jela jen angličtina.
Když se vrátím k mistrovství, byly jste pohromadě čtyři týdny. Dobrá zkouška kolektivu?
V listopadu jsem z toho měla daleko větší vítr. Ale od trenéra jsme měly dobře nastavený program. Samozřejmě, že házenou člověk přehlcený je, ale myslím si, že to bylo dost dobře regulované, co se týkalo tréninku, posilovny a volného času. Už tomu chybělo jen jedno vítězství proti Německu nebo Černé hoře. To by byla třešnička na dortu.
Jak trávíte volný čas na společných akcích?
No ono ho zase tolik není. A když je, tak většina z nás spí. Je to nejlepší regenerace. Občas jsme hrály na chodbě hry, ale to je jen na odreagovávání.
Vyhovují vám emotivnější, nebo klidnější trenéři?
Mně jednoznačně klidní, ale myslím, že to má hodně hráček naopak. Potřebují trenéra, který je nabudí, který křičí a je hodně emotivní. Osobně jsem hráčka, co tenhle typ motivace nepotřebuje. V každém případě trenéra respektuji, ať je takový a nebo jiný. Vždy, když jsem přišla do nějakého klubu, snažila jsem se s ním sžít. Chci, abych zapadla já a ne, aby se klub přizpůsoboval mně. Respektuji to, jací ti lidé jsou, než abych se snažila hledat to, jací by měli být.
Trenér národního týmu Bent Dahl je Nor, ale emocemi nešetří.
Nevím, co by na to řekl on, ale je možné, že ho ovlivnil i dlouhodobý pobyt mimo Norsko, momentálně trénuje několik let v Rumunsku. Jeho emoce jsou motivující a na místě a jsem za něj u našeho týmu ráda.
Před národním týmem je kromě kvalifikace na mistrovství Evropy i kvalifikace na olympiádu v Paříži 2024. Jak vidíte šance?
Jsem spíš optimistická. Šance postoupit na OH 2024 v Paříži je větší, než jsme si mohly myslet. Vidina olympiády nám možná před třemi měsíci byla vzdálená, ale jsme docela blízko, i když v určitém slova smyslu stále dost daleko, ten poslední krok je samozřejmě nejtěžší. Španělky budou mít výhodu domácího prostředí. Když se od všeho oprostíme a vrhneme se do toho po hlavě, máme šanci. Můžeme jenom získat.
Koneckonců jste na mistrovství světa Španělky porazily o devět gólu.
Přesně tak. Po zápase, který jsme odehrály ve Frederiskhavnu, si naopak myslím, že je na místě, abychom potvrdily hru, jakou jsme předváděly, navázaly na to, a ukázaly, že to nebyla náhoda a že jdeme správným směrem.
Dá se říct, kdy jste si plně uvědomila obrovský potenciál, který ve vás osobně je?
Do dneška si úplně nepřipouštím, že se děje něco velkého. Vlastní je mi jít přirozenou cestou. Prvním zlomovým okamžikem pro mě bylo, když jsem se v sedmnácti odstěhovala z plzeňského domova do Mostu. A pak ve dvaadvaceti do Maďarska. V německém angažmá jsem cítila, že chci ještě něco víc. Vlastně to není tak, že bych si někdy řekla, teď jsem úplně spokojená. Ale jsem vděčná a šťastná za to, co je.
Ale musíte mít chvíle, když si řeknete, že jdete správně.
Mám nejradši ten vnitřní pocit, že pro to udělal člověk maximum. A to jsem dokázala cítit v Norsku. A když jsem tam navíc byla obklopená hráčkami, které jsou na světové úrovni, řekla jsem si, že to je něco, po čem jsem asi celý život toužila.
Máte ještě nějaký házenkářský sen a cíl?
Nechci říct, že jsem neměla nikdy cíl, ale spíš preferuji cestu a to, jak ta cesta probíhá. A ano, je to nahoru dolu. Nikdy to nemůže být jenom pozitivní a zalité sluncem, protože vždycky do toho musí přijít něco, co toho člověka i posílí a zvedne. Ale když budu konkrétní, chtěla jsem být v klubu, který hraje Ligu mistrů. A že budu v klubu, který ji i vyhraje, to už přišlo, a beru to jako něco přirozeného. Do toho života přijde to, co přijít má. Takže asi nejsem zaměřená na nějaký určitý cíl, ale spíš na to, jak to vlastně jde a jak to šlape.
