O tolik let jej předešli do cyklistického nebe někteří jeho současníci z řad vítězů Tour. Louison Bobet zemřel v 58 letech na rakovinu. Ta už ve třiapadesáti zabila také Jacquese Anquetila. A italský sok Gastone Nencini zemřel po krátké nemoci dokonce v devětačtyřiceti.
Španělský velikán Federico Bahamontés je mezi námi stále. Jeden z největších hrdinů cyklistických bitev 50. a 60. let.
Bylo mu jedenatřicet, když se na Tour 1959 v Grenoblu zmocnil žlutého dresu. Francii tehdy zasáhla vlna tropického počasí, ale Bahamontes si v něm liboval. Synovi kameníka s kubánskými předky vedra pranic nevadila.
„Tehdy útočím, protože za vedra si moji soupeři nemohou vzít tolik dopingu, kolik by chtěli,“ říkal.
En een Hiep! voor Tourwinnaar Federico ‘de Adelaar van Toledo’ Bahamontes (95)! https://t.co/2zTcq9HoMW
Měl však jinou Achillovu patu. Bál se sjezdů. Strašně se bál.
V mládí ve Španělsku při sjezdu vylétl v zatáčce z trati a přistál na kaktusu. Během své první Tour v roce 1954 sice vyšlapal na Galibier několik minut před ostatními, ale sesedl tam z kola, sedl si na zídku a při čekání na ostatní si užil zmrzliny a slunce. Tradovalo se, že tak učinil proto, že nechtěl sjíždět z Galibieru sám.
Později tvrdil, že skutečnost byla poněkud méně senzační.
„V polovině kopce se mi zlomil jeden z paprsků kola, tak jsem zaútočil, aby se nahoře mohla provést oprava a já neztratil čas,“ vysvětluje. „Jenže týmové auto vezoucí náhradní díly uvízlo za pelotonem, tak jsem si koupil zmrzlinu, abych si ukrátil čas.“
Dva roky poté nicméně hodil kolo při sjezdu z Col de Luitel ze srázu, aby už nemusel pokračovat.
Skvostně vyjížděl do kopců, v sedle vzpřímený jako jehla, kalhoty vysoko srolované. Zato když z kopců sjížděl, celý se třásl.
V roce 1959 však za pomoci kolegů zahnal své vnitřní démony.
Puy-de-Dôme 59. Bahamontes. #TDF #TDF2023 https://t.co/OXc8GxKJ6F
Navíc mu pomohly rozpory mezi Francouzi. Na Tour tehdy platilo pravidlo, že profesionálové nestartují za své stáje, nýbrž za národní týmy, nebo v případě dalších Francouzů za regionální týmy.
Osmnáctá etapa byla klíčová. Na posledním stoupání atakoval průběžně druhý Henri Anglade, kvůli své povaze přezdívaný Napoleon, z regionálního týmu Centre-Midi. Bahamontés byl najednou o pět minut vzadu.
Anglade se stal virtuálním lídrem Tour, jenže o to jeho krajané z francouzského národního týmu nestáli.
Navíc francouzští reprezentanti a Bahamontés měli stejného agenta Daniela Doussota, naopak Anglademu zajišťoval starty na kritériích i reklamní smlouvy Roger Piel. Oba agenti se nesnášeli. Dousset tedy přesvědčil „své“ Francouze: „Když nemůžete vyhrát sami, raději pomozte k výhře Bahamontésovi.“ Anquetil a Riviere ho následně dotáhli k Angladovu kolu.
Slavný ďábel z Tour vypráví. Trable s policií, týdny v dodávce. Ale pokaždé jedu |
První Španěl v historii vyhrál Tour. A Anquetilovci byli francouzskými diváky v cílové destinaci v Parku princů vypískáni za to, jak zmařili triumf Angladeho.
Tour zde končila 18. července, což je datum, které je ve Španělsku notoricky známé jako den, kdy v roce 1936 začalo vojenské povstání, které vedlo ke 40 letům fašistické diktatury generála Franca. Vládnoucí režim se tehdy pokusil Bahamontésova triumfu náležitě využít. Diktátor mu při návratu do Madridu osobně blahopřál, přičemž nařídil, aby na cyklistovu počest hrálo současně čtrnáct vojenských dechových orchestrů.
Federico Bahamontés na Tour de France při stoupání na Galibier.
Prodej mi vítězství v Tour. Ne!
Žlutý dres oblékal Bahamontés také při Tour 1963. „Po prvním týdnu mi tehdy zavolal jeden z francouzských soupeřů a zeptal se mě, zda mu nechci prodat vítězství v závodě. Rázně jsem to odmítl,“ vyprávěl.
Spekulovalo se, že oním cyklistou byl Jacques Anquetil, což však Bahamontés nikdy nepotvrdil. Později nicméně obvinil pětinásobného šampiona Tour z četných podvodů, včetně dopingu. Dokonce tvrdil, že když v roce 1964 v etapě mezi Andorrou a Toulouse on sám zaútočil, posadili Anquetila do auta a část trasy popovezli.
Jacques Anquetil, pětinásobný vítěz Tour de France.
Před rozhodujícími etapami ročníku 1963 vedl Bahamontés před svým francouzským sokem o pouhé tři vteřiny. Sedmnácté dějství závodu z Val d’Isere do Chamonix, namáhavá alpská štrapáce přes Malý a Velký Bernard, hádanku vyřešila. Se svým manažerem Raphaelem Géminianim před ní vymyslel Anquetil další podvod.
Kvůli sesuvu skály byla trasa před cílem odkloněna na nezpevněnou kamenitou cestu přes Col de la Forclaz, s místy až 25procentním stoupáním. Géminiani věděl, že převody na Anquetilově bicyklu nejsou na takový krpál stavěny. Jenže tehdejší pravidla povolovala výměny kol pouze v případě prokázaných mechanických potíží.
„Vezmi si lehčí kolo, s převodem 46x26. Na vrcholu ho pak vyměníme za tvoje běžné kolo,“ řekl svému svěřenci Géminiani.
„Vždyť jsou výměny kol zakázány.“
„Nech to na mě.“
Při stoupání se Anquetil na lehčím kole držel Bahamontése. Ve chvíli, kdy se nikdo nedíval, se Géminiani pod vrcholem přiblížil v autě ke svému jezdci, jeho mechanik se vyklonil z vozu a kleštěmi přeštípl drát vedoucí k přehazovačce.
„Moje přehazovačka,“ vykřikl teatrálně Anquetil, v obličeji hrané zděšení. Oklamaní komisaři povolili výměnu. Dostal své běžné kolo a na něm se hnal do Chamonix. Vyhrál etapu, získal žlutý dres a v následné časovce deklasoval Bahamontése.
O dva roky později se excelentní španělský vrchař, přezdívaný Orel z Toleda, s Tour v 37 letech rozloučil. Pramen jeho vrchařských sil vyschl. V etapě do Bagneres de Bigorre na úpatí Tourmaletu se jen těsně vešel do časového limitu.
Dalšího dne se však loučil stylové, jako někdejší král vrchařů. Zaútočil při stoupání na Portet d’Aspet - a poté odstoupil.
Přes pašeráky k prvnímu závodu
V mládí v čase španělské občanské války se mladý Bahamontés musel uchýlit ke krádežím, aby uživil sebe a rodinu. „Na místním trhu jsem z náklaďáků sbíral ovoce a prodával ho,“ líčil. Skákal do přívěsů nákladních aut i z mostu nad silnicí a pak si v nich naplnil tašku jídlem. Vykopával také ostrou munici ze zákopů občanské války, kterou prodával jako šrot.
RETRO: Bizarní příběhy Tour. Střelba po cyklistech, splašený osel i nepravý baron |
V roce 1946, v osmnácti letech, si za 150 peset koupil své první kolo, aby mohl v čase přídělového hospodářství ilegálně pašovat potraviny mezi vesnicemi. Při tomto „podnikání“ se nakazil zákeřnou nemocí, když se snažil skrýt před civilní gardou, stál dlouho ve stojaté vodě a byl tu poštípán komáry. Domníval se, že má tyfus, bojoval s horečkou, s extrémním úbytkem váhy i ztrátou vlasů. Po uzdravení se nicméně vrátil ke své pašerácké činnosti a zúčastnil se i svého prvního cyklistického závodu, k němuž jej pozvali dva kolegové pašeráci.
Na celý závod měl k jídlu jen banán a citron, přesto se mu povedlo dojet druhý.
O šest let později, po sérii amatérských úspěchů, se stal profesionálem.
Za další rok, v sezoně 1954, už držel na Tour trofej pro Krále hor, jak se tehdy nazývala soutěž o nejlepšího vrchaře.
Celkově vybojoval tuto trofej šestkrát. Stal se i prvním cyklistou historie, jenž byl Králem hor na Tour, Giru i Vueltě.
Federico Bahamontes "The Eagle of Toledo" won the Tour de France King of the mountains competition an incredible 6 times in 1954, 1958, 1959, 1962, 1963 & 1964. https://t.co/8yamRcqV97
Po kariéře si ve svém Toledu si otevřel velký obchod s koly a mopedy a převzal ředitelský post na závodu Vuelta a Toledo, který pak dirigoval půl století až do svých 87 let.
Od 3. listopadu 1956, kdy se v toledské katedrále oženil, žil se svojí manželkou Ferminou Aguilar Sánchezovou, která zemřela v roce 2018.
Žádné děti neměli.
Pro Španěly zůstal hrdinou, ale i od fanoušků cyklistiky z celého světa dostával tisíce dopisů, některé s adresou pouze „F. Bahamontes, Španělsko“ nebo s jeho jménem a obrázkem orla. Po léta jezdil z jedné slavnostní večeře na druhou a nabíral kilometry v obrovském bílém mercedesu, kde mu dělal společnost další slavný španělský vrchař Julio Jimenez z nedaleké Avily.
Jeho jméno bylo zmíněno i ve filmu Amílie z Montmartru a svoji přezdívku „Toleďák“ podle něj dostal slavný český cyklista a trenér Pavel Doležal.
Nikdy jsem nic zakázaného nebral. Já ne
V roce 2013 Bahamontése v anketě odborníků a novinářů deníku L’Équipe vyhlásili nejlepším vrchařem v dějinách Tour. S velkou bodovou ztrátou se v anketě za ním umístili Francouz Richard Virenque a Ital Fausto Coppi.
Riis? Toho tu nechceme. Jak se Dánsko na Tour vypořádává se svou minulostí |
Bahamontés v rozhovoru pro L’Equipe označil své vítězství za „zasloužené“, ale nesouhlasil s dalším pořadím.
„Druhý nejlepší byl Charly Gaul,“ zmínil svého současníka. „Zato Virenque? Jestli on je vrchař, tak já jsem Napoleon,“ pronesl.
Že Francouz vyhrál trikot pro nejlepšího vrchaře sedmkrát? „To se nedá srovnávat s mým počtem 40 prvenství na horských průsmycích.“
Odmítl také, aby byl mezi přední vrchaře řazen Marco Pantani. „Proč? Protože on nezávodil na vodu. Já naopak nikdy nic zakázaného nebral, protože zdraví je k nezaplacení.“
Happy Birthday #Bahamontes @elchiringuitotv @jpedrerol https://t.co/J6OJEgX1Q4
Přidal, že se specializoval na hory, protože neměl k sobě tým, který by mu na Tour dostatečně pomohl. „Vzdálit se ostatním je bez podpůrného týmu mnohem snazší v horách. Kdybych naopak kvalitní tým kolem sebe měl, mohl jsem Tour vyhrát i čtyřikrát nebo pětkrát.“
Barry Hoban, britský vítěz etap na Tour„ kdysi pro list The Independent řekl: „S Bahamontésem to bylo velmi jednoduché. Útočil na úpatí každého cílového kopce, a když to udělal, věděli jste, že ho do startu další etapy už neuvidíte.“
Tedy pokud etapa končila na kopci...
Pokud nejste zdraví, jste v háji
V roce 2020 se stal Bahamontés i tváří španělského boje s koronavirem, nabádal lidi, aby v zájmu vlastního zdraví zůstávali doma.
Federico Bahamontés
„Boj s koronavirem je válkou. Byl jsem v občanské válce, když mi bylo devět let, a hodně času jsme měli hlad,“ připomínal ve svých 92 letech. „V boji s koronavirem sice mají lidé jídlo, ale tahle válka je válkou bez kulek. Nejdůležitější je zdraví. Pokud nejste zdraví, jste v háji. Takže teď je lepší zůstat zdravý a doma, než být venku a popíjet tam s přáteli pivo, whisky nebo cokoli jiného.“
Tvrdí, že po skončení kariéry se na kolo nevrátil, s výjimkou pohřební tryzny za Luise Ocaňu, vítěze Tour 1973, který v roce 1994 spáchal sebevraždu.
O své kariéře Federico Bahamontés řekl: „Dnes sleduji závody, abych viděl, kde všude jsem byl. Mám při tom husí kůži a jsem šťastný.“
