Doufá, že se atmosféra na basketbalových utkáních opět zlepší. Že vulgarity a zbytečné výlevy budou jen výjimkou. „Ale pozor, emoce ke sportu patří,“ varuje osmačtyřicetiletý arbitr, jehož čeká pětadvacátá sezona v nejvyšší lize. „Jen musí vymizet hrubost.“
Je si jistý, že se kultura v halách negativně podepisuje i na nízkém zájmu o soudcování basketbalu. „Potíží je složitá doba,“ myslí si.
Můžete rozhodčí nachystat na všechno, co je čeká?
Tahle sezona bude zase o něco těžší. A ta předchozí byla po mnoha letech velice zajímavá vzhledem k tomu, že se nedostal do finále Nymburk. Přispělo to k obrovské dramatičnosti sérií play off, které nezřídka končily až sedmým utkáním. Další ročník by mohl být ještě zajímavější, o zábavu bude postaráno.
Rozhodčí v mužské NBL V předchozí sezoně pískalo nejvyšší mužskou soutěž 31 rozhodčích, v novém ročníku jich bude 34. Mezi nimi jsou i čtyři nováčci: Jonáš Kavan, Jakub Kremser, Jan Musil a Jaroslav Pazourek. O víkendu museli v Nymburce absolvovat fyzické i pravidlové testy. Většina sudích mužské NBL i ženské ŽBL mají zároveň civilní zaměstnání. Nominaci na utkání se dozvídají 7 až 10 dní předem, kluby jména arbitrů zjistí až v den zápasu. |
Na seminářích zaznělo, že je třeba rozhodčí, basketbalovou federaci i kluby ještě výrazněji propojit. Lze to provést?
Nesmíme se uzavírat do vlastních světů, což dlouhodobě děláme. Musí být jasné, že se bavíme o jednom produktu, který je postavený na hráčích, trenérech, rozhodčích. K tomu kluby, fanoušci, marketing. Všechno to patří k sobě. Když z toho kterákoliv součást vypadne, systém se zhroutí. Když nebudou kluby, nebudeme pískat basket. Když nebudou hráči, nebude na to nikdo chodit. Když nebudou dobře vyškolení a kompetentní rozhodčí, nebude basketbalu nikdo věřit a dávat do něj peníze. Proto se tady všichni potkáváme.
Kam společně míříte?
Chceme, abychom tu měli další finálové série, kam bude na zápasy chodit tři a půl tisíce lidí jako naposledy v Opavě. A proč bychom nemohli mít příští rok finále v O2 areně před patnácti tisíci?
Až tak?
No, možná jsem to trošku přehnal. Třeba to potřebuje čas, ale bylo by to famózní. (usmívá se)
Pomáhá zvýšený zájem o nejvyšší soutěž i náboru sudích?
Takhle to bohužel nefunguje. O rozhodcovské povolání je naopak menší a menší zájem. To neplatí jen pro basketbal, ale pro sport obecně. Je to logické, být rozhodčím je totiž s ohledem na stav společnosti čím dál složitější. Musíte mít ohromnou míru frustrační tolerance a schopnosti pohybovat se v prostředí, které je velice nepřátelské. Zároveň musíte držet hranici spravedlnosti. V plné hale se nám samozřejmě píská líp, ale není to jako u hráčů, že by to přinášelo zájem nových rozhodčích. Podařilo se nám navýšit celkových počet sudích v českém basketbalu, což však vnímám spíš jako zázrak.
Ale i tak je jich pořád málo.
Rozhodně. Pohybujeme se na počtu nějakých 170 přihlášených rozhodčích. Kdybychom jich měli 300, tak je zaměstnáme taky a budeme spokojení. Jsme hluboce personálně poddimenzovaní. Přitom když se dneska přihlásíte, tak za tři dny jste vyškoleným rozhodčím. Jestli vám to půjde, to nevím. Ale měl byste licenci, píšťalku, dres a můžete jít se zkušenějším kolegou na zápas. Takhle to funguje, navíc vás to skoro nic nestojí. A přesto o to není zájem.
Šéf basketbalových sudích Robert Vyklický (vlevo) vysvětluje, jak se správně posuzuje takzvaný „high five“, kdy se útočící a bránící hráč střetnou prsty.
Proč tedy není pozice basketbalového sudího atraktivní?
Všichni vždycky říkali, že to jsou peníze, ale už to neplatí. Odměna není tím nejdůležitějším, hlavně u těch začínajících rozhodčích. Hlavním limitem je zmíněný stav společnosti.
V jakém smyslu?
Vždyť se podívejte, jak se při zápasech chovají diváci, rodiče. Občas je to těžko pochopitelné. Místo aby se lidé třeba při dětských utkáních bavili, tak nezřídka ventilují nějaké své ambice. Prvním hromosvodem je samozřejmě rozhodčí. A když přijde začínající sudí téměř až dětského věku? Dorazí s vizí, očekáváním. Po prvním druhém zápase odchází pourážený, zmoklý jak slepice. Osprchuje se a leckdy se už víckrát nevrátí. Pro nábor je to zásadní problém.
Vnímáte tohle sportu škodlivé nastavení společnosti, jak říkáte, jen v Česku?
Ne, to platí obecně. Její fragmentace začala už před covidem, teď se podpořila válkou, nedostatkem zdrojů. Nálada je špatná, a nejen tady. Pohybuju se po celé Evropě a pozoruju to trochu s odstupem, protože tam nejsem doma, ale atmosféra se nikde zásadně nelepší. Doufám, že je to jen takové zhoupnutí, které se po pár letech vrátí zpátky. Samozřejmě nejsem sociolog, abych odhadl další vývoj.
Sen basketbalového rozhodčího? Být brzy po zápase zapomenut |
Takže to není ani jen basketbalové specifikum.
Jsem velmi zanícený fotbalový fanoušek, na zápasy pravidelně chodím a vidím to i tam. Ve fotbale je prostředí ještě složitější než v basketbale.
Proč?
V basketbalovém utkání jste tři, řešíte stovky situací. Když zapískáte jeden faul nepřesně, tak se zas tak moc neděje. Zato ve fotbale může hlavní rozhodčí jedním písknutím týmu přidělit, nebo nedat penaltu v nastaveném čase a rozhodnout o třech bodech, o mistrovi ligy. Srovnávat se to moc nedá.
Můžete rozhodčí jako takový kulturu v halách a na stadionech zachránit?
Určitě ne. Nejvyšší soutěž i basketbalová federace to vnímají a snaží se podporovat kultivaci prostředí. Čím dál víc. Směr je dobrý a vnímání problémů je nastavené správně, ale potíží je právě ta složitá doba, v níž žijeme. Emoce potřebujeme, bez nich by to byla nuda, zažili jsme to za covidu. Ale musí vymizet vulgarita, hrubost. Jsem ale skeptický, v naší společnosti to budeme mýtit strašně pomalu.
Vy můžete kultivovat aspoň dění na palubovce.
Tam se o to i snažíme, je to trend. Třeba kluby s námi spolupracují, jenže ani ony chování rodičů nebo fanoušků neovlivní. Komunikujeme, máme společné projekty. A uvidíme, jestli z toho něco bude a přilákáme víc rozhodčích.
Pomohlo by, kdyby fanoušci lépe rozuměli pravidlům?
Osvěta určitě pomáhá. Proto se i snažíme diskutovat, účastnit se seminářů. Měli jsme výjezdy do klubů i za fanoušky, abychom jim vysvětlili herní situace, pravidla. Jistý pozitivní vliv to mělo, ale pořád je to pro celkové pochopení málo. Tenhle proces se asi nikdy nezastaví.
