Na startu šampionátu se o tyčkařské finále marně pokoušely Jiřina Ptáčníková, Romana Maláčová i mladá Amálie Švábíková. A v neděli se bohužel přidali rovněž Jan Kudlička s Michalem Balnerem. Pět pokusů, nula postupů.
„Pro někoho je úspěch dostat se na mistrovství světa, ale mě tohle neuspokojuje,“ pronesl Kudlička, majitel dvou evropských medailí, stříbrný na halovém světovém šampionátu a loni čtvrtý na olympiádě v Riu.
Zase se nedočkal optimálního větru, už tolikrát jej v sezoně potrápil. „Zklamaný můžete být tehdy, kdy uděláte tři krásné skoky a třeba blbě shodíte,“ vysvětloval. Což nebyl nedělní případ. „Samozřejmě půjdu do sebe.“
Škoda, po injekci brazilské víry přišlo vystřízlivění. A tak dobře to vypadalo: „Myslím, že jsem na tom na začátku sezony byl životně.“ Jenže pak se příběh jeho tyčkařského roku 2017 zcela změnil. „Počasí bylo hrozné. Všechny závody i tréninky, všechno blbě,“ líčí.
Avšak i pohled na realitu může být přínosný. Aspoň Kudlička tak soudí.
„Něco se změnit musí, to je jasné,“ uvedl po londýnském konci. „Byť to třeba vypadalo dobře, občas byla medaile a postupoval jsem do finále, vnitřně mě to neuspokojovalo. Protože si myslím, že mám na mnohem víc. Možná je dobře, že jsem dneska vypadl, protože jednou se to stát musí. Je dobře, že jsem si letos trochu nabil hubu.“
Pocity se v něm očividně mísily.
„Já si vůbec nepřipouštěl, že bych do finále nepostoupil. Ale všechny tři moje skoky byly boj o život. Dneska to nešlo,“ uznal. „Finálovou šňůru jsem měl dlouhou a hezkou; doufám, že za tím teď udělám čáru a už to nebude série finálová, ale medailová. Jsem připraven udělat nějaké razantnější změny.“
V Londýně vydrží ještě čtyři dny a bude dál trénovat na finále Diamantové ligy v Curychu: „Rád bych si tam spravil chuť.“
A pak přijdou novinky. Kolik na ně najde času? „Říjen, listopad, prosinec. V halové sezóně budu jako nový člověk,“ slibuje.
