Proč tedy byl zdánlivě neporazitelný Bolt ve svém osmém a posledním velkém finále stovky nakonec přece jen poražen?
Od začátku roku toho bylo příliš mnoho špatně.
Přišel o tři měsíce klidné přípravy na sezonu poté, co při silniční nehodě tragicky zahynul jeho blízký přítel Germaine Mason. Později nespolupracovalo ani Boltovo vlastní tělo. Ještě před odletem do Londýna byl s bolavými zády opět na vyšetření u dr. Müllera-Wolfahrta v Mnichově.
Ani jeho mysl už nebyla stejně čerstvá jako dřív. „Být atletem není už taková zábava jako dřív,“ přiznal. „Čím starší jsem, tím je to menší zábava.“
Ztráta tréninkových hodin, zdraví i vnitřní pohody se podepsaly na špatné pozici ve světových tabulkách před šampionátem, kde se s časem 9,95 našel až na sedmé příčce.
Nedokázal se v průběhu šampionátu výrazněji zlepšovat.
„To se mi stalo vůbec poprvé na velkých akcích,“ podotkl. „Za normálních okolností jsem se na šampionátu nebo na olympiádě v každém dalším postupném kole cítil líp a líp. Tady ne.“
Poprvé od roku 2008 se tudíž přihodilo, že si na vrcholné akci roku nezlepšil na stovce své předchozí sezonní maximum, pouze ho vyrovnal.
Přitom na titul by Boltovi stačilo, aby se zlepšil o čtyři setiny.
Nebyl během závodu tak uvolněný jako jindy, připouštěl si obavy.
„Byl jsem trochu ve stresu. Ne moc, ale byl,“ nezastíral. Ten se patrně stupňoval po semifinále, v němž prohrál s Američanem Colemanem.
„Věděl jsem, že pokud se mi nepodaří ve finále aspoň trochu normálně odstartovat, budu ve velkých potížích.“
Nesžil se s bloky, hrubě pokazil start.
„Můj start mě zabil,“ prohlásil, když ho nezvládl ani ve finále. „Jakmile jsem vyběhl z bloků, věděl jsem, že je zle.“
Už v blocích ztratil čas, který jej posléze dělil od titulu. Boltova startovní reakce 0,183 byla nejpomalejší ze všech favoritů a druhá nejpomalejší z finalistů, o takřka pět setin sekundy pomalejší než Gatlinova. Po třiceti metrech ztrácel dva metry na tehdy vedoucího Colemana.
Pro porovnání: při světovém rekordu v Berlíně 2009 měl startovní reakci 0,146 a ještě loni na hrách v Riu 0,155.
S londýnskými bloky Seiko, které se při Diamantové lize nebo jiných mítincích nepoužívají, bojoval už od rozběhu. Pro Boltovu vysokou postavu je u tohoto typu bloků složitější srovnat se v nich než pro menší sprintery, což potvrdil například i Pavel Maslák.
„Stále s nimi nejsem v pohodě,“ řekl Jamajčan po finále. „Ale musíte pracovat s tím, co máte. Nemohu si teď na bloky stěžovat.“
Nezvládl ani přechod ze startovní fáze do vlastního běhu.
„Při přechodu jsem nevyvinul dost síly. Na chvíli jako bych se uklidnil, což se nikdy nemělo stát. To byla jedna z opravdu důležitých věcí, kterou jsem udělal špatně,“ vyčinil si.
Vždy míval kvůli své postavě horší start než konkurenti. Jenže navzdory tomuto handicapu dokázal poté vítězit díky své síle, technice, velkému zrychlení a dlouhému kroku.
Na absolvování stovky běžně potřeboval jen 41 kroků místo 44 či více kroků u jiných sprinterů.
Tentokrát však tuto výhodu zužitkovat nedokázal.
Justin Gatlin se už tentokrát nelekl.
Před dvěma lety jej už měl Gatlin ve finále šampionátu v Pekingu „na lopatě“, jenže v poslední chvíli se Američan lekl svého možného vítězství i přibližujícího se Bolta a zaškobrtl. V Londýně už americký veterán takovou chybu neudělal, možná i proto, že neběželi v drahách hned vedle sebe.
„Dnes byl Justin bez diskuzí lepším mužem než já,“ uznal i Bolt.
Ze širšího úhlu pohledu už Gatlin v Londýně vůbec nemusel být, kdyby v roce 2006 skutečně vyfasoval doživotní trest, který mu tehdy za druhé dopingové provinění podle pravidel IAAF hrozil. Ovšem to by jednak nic nezměnilo na tom, že by Bolt londýnské finále nevyhrál (byť by byl poražen pouze Colemanem) a navíc by si Bolt nic takového ani nepřál.
„Justin je dobrý člověk a velký závodník. Užíval jsem si všechny závody s ním. Musíte být ve své nejlepší formě, abyste ho porazili,“ prohlásil.
S jistým nadhledem bychom mohli uvést i další důvod, proč Usain Bolt v sobotu prohrál:
Neodešel včas na vrcholu, po zlatém hattricku na hrách v Riu 2016.
Mnozí se domnívají, že to byly mimořádné komerční příležitosti, které se před ním po hrách v Riu otevíraly, které jej přiměly k prodloužení kariéry o rok. A to i přesto, že si byl vědom rizik, vyplývajících ze stále častěji zraněného těla.
Takové pohnutky každopádně on sám popírá.
„A ani ničeho nelituji,“ ujišťoval. „To, jak mě lidé v Londýně podporovali, bylo něco naprosto úžasného. Tlačili mě až do poslední chvíle. Jsem smutný, že jsem se jim nedokázal odvděčit vítězstvím. Ale dokáži se srovnat i se třetím místem. Prohrál jsem s dlouholetým sokem a s mladým chlapcem, který je mužem budoucnosti. Odvedl jsem, co jsem v danou chvíli dokázal.“
Hned vzápětí se samozřejmě vyrojily rovněž spekulace, zda nejde pouze o loučení dočasné, podobně jako v minulosti u plavecké legendy Michaela Phelpse.
Reportéři Bolta v sobotu po závodě nabádali, aby přehodnotil svůj názor a v Londýně nastoupil také ke dvoustovce, kde by měl jako aktuální mistr světa právo divoké karty.
„Ne, neblázněte,“ zasmál se. „Na dvoustovce bych byl ještě horší než na stovce. Nejen na startu, také posledních padesát metrů by bylo špatných. Nemám na ni natrénováno. Čím jsem starší, tím je pro mě dvoustovka tvrdší.“
Jeho definitivně posledním startem tedy má být v závěru šampionátu štafeta na 4x100 metrů.
Nicméně i jeho otec během šampionátu vyhlásil, že není přesvědčen o konci synovy kariéry. „Táta mi doslova řekl: Dávám ti rok a budeš zpátky,“ vyprávěl Bolt, hned však zakroutil hlavou: „Ne, nemyslím si, že to tak bude.“
Ani porážka v londýnské stovce tedy nezmění nic na jeho rozhodnutí?
„Nezmění,“ odvětil bez rozmýšlení. „Mám radost, že teď budu moci žít obyčejně a nějaký čas netrénovat a neběhat. Svou předchozí kariérou jsem si vydobyl privilegium nedělat nějakou dobu nic a vzít si dost času na rozhodování, kam dál by se měl můj život dál vyvíjet. A toho privilegia využiju.“
