Hodně vás bolela cesta za tím bronzem i časem?
Hodně, zvlášť ke konci, kdy jsem běžela třetí a věděla, že náskok před čtvrtou v pořadí není úplně velký. V posledních třech kilometrech se dá minuta ztratit bez problémů. Tak jsem se soustředila na každý krok a snažila se udržet kontakt co nejdýl. Protože když běžíte sám, ztrácíte kontakt strašně rychle. Proto jsem se snažila, aby se ta má ztráta od prvních dvou příliš rychle nenavyšovala a abych s nimi držela oční kontakt.
Prošla jste si během závodu i opravdovou krizí?
V každém ze čtyř kol jsem měla kousek, kdy se mi běželo špatně, protože to bylo z kopce a holky přece jen tu rychlost mají trošičku větší. Takže jak se tam zrychlovalo, bolelo to. Byla jsem ale připravená, že si na to musím dát pozor. A pak samozřejmě hodně bolel ten závěr.
Většinu trati jste se držela na druhém, třetím místě. Dopředu jste moc nešla. Neměla jste myšlenky na to, že byste se pokusila nastoupit?
Využila jsem zkušeností z lyžování, kde se mi to kolikrát vymstilo. Maraton je dlouhý, nemá cenu to zkoušet. Věřila jsem, že když vydržím 30 kilometrů, tak těch 12 pak už není tak strašných a už se v nich dá bojovat.
Když jste v čele zůstaly poslední tři, problesko vám hlavou, že už by to mohlo na medaili klapnout?
Snažila jsem se vůbec si to nepřipouštět, ta čtvrtá byla tehdy jen kousek za námi. Věděla jsem, že není nic rozhodnutého.
Co potom v té vaší tříčlenné vedoucí skupině rozhodovalo?
Běloruska Mazuronaková začala nastupovat, já ji ještě zachytila, ale to její tempo jsem nevydržela a naopak jsem sama zpomalovala. Francouzka Calvinová, která běhá excelentně desítku, měla naopak i závěr excelentní a na ten jsem už neměla.
Vítězná Mazuronaková měla v úvodu závodu velké potíže a krvácela z nosu. Registrovala jste to?
Viděla jsem, že se něco děje, že jí podávají nějaké kapičky, tak jsem si říkala: Ty jo, kam až to ti Bělorusové dotáhnou, to už je trochu moc (směje se). Nevěděla jsem, co se jí stalo, tak jsem si říkala: Tohle snad ne.
Čekala jste, že v cíli tak výrazně zlepšíte český rekord?
Absolutně ne. Chtěla jsem v závodě odvést vše, co bylo v mých silách, ale tohle nečekal asi nikdo.
Věděla jste v průběhu závodu, že je rozběhnutý tak rychle?
Vůbec. Koukala jsem na čas po prvních deseti, patnácti kilometrech, a tam to bylo naopak dost pomalé. Proto jsem o tom, že by to mohlo být až tak rychlé, ani nepřemýšlela. Když jsem si to potom v průběhu závodu počítala, říkala jsem si: Ještě půlhodiny, to musím vydržet. Přepočítávala jsem si doběh na dvě hodiny a třicet minut a myslela si: Kdyby to bylo pod 2:30, bude to dobré. Ale že to bude až takhle rychlé, to mě teda nenapadlo.
Když jsme spolu ve středu mluvili, nechtěla jste říct, že myslíte na medaili. V hlavě jste ji ale měla, ne?
Ta byla tak hluboko v hlavě, že se o tom ani moc mluvit nedalo. Navíc nemám ráda řeči, že chci medaili a pak bych byla dvacátá. Když něco řeknu, tak to chci dostat, nemám ráda, když něco jenom tak plácnu.
Tím více jste si nyní jista: Bylo dobře, že jsem z lyží přešla k atletice?
Tohle je moje první medaile z velké akce vůbec, takže ano, mohu si s odstupem říct, že jsem se rozhodla dobře. Našla jsem se a jsem tady šťastnější.
Na lyžích jste zcela bez medailí nebyla. V roce 2006 jste získala stříbro a bronz z mistrovství světa juniorů v běhu na lyžích.
To už je 12 let? Je to neuvěřitelné. Když jsem lyžování opouštěla, tak jsem tahle vůbec nepřemýšlela, opravdu jsem to brala tak, že jdu dělat něco, co mě baví a co si užívám. Přemýšlet o medaili v maratónu? To bych se někomu vysmála, kdyby mi to tehdy řekl.
Co vám prolítlo hlavou, když jste proběhla cílem?
Že to není možné. To byly opravdu takové emoce, že je nedokážu popsat. Navíc tady mám maminku, takže trošku byly slzičky.
Jde i o odměnu za mnohé odříkání?
Určitě to za to stálo. I s tím stresem, co jsem před tímhle závodem měla, protože jsem se opravdu necítila. Takže si to Martin (manžel a kouč) se mnou užil do poslední minuty.
Před mistrovstvím světa v Londýně jste byla loni podobně vystresovaná, není to dobré znamení?
Ale tehdy jsem nebyla nervózní až do takové míry. No, říkají o mě, že čím víc nadávám, tím je to pak lepší.
Máte společný osud s Anežkou Drahotovou, také ta v posledních letech řešila vážné zdravotní problémy a teď je tu s medailí.
Já se snažím být sama sebou, takže takhle to moc nevnímám. Ta moje cesta je hodně samotářská, protože nemám nikoho k sobě, ale nelituju ničeho. Každá jsme úplně jiná, i ty naše cesty jsou jiné.
Chtěla jste se po příchodu k atletice co nejvíc vyvarovat tlaku. Jak to teď coby evropská medailistka uděláte?
Doufám, že teď už žádný tlak nebude, protože teď už můžu říct, že jsem něco dokázala a něco je za mojí prací vidět.
Za rok na mistrovství světa v Kataru přibudou Afričanky i další kvalitní běžkyně.
To určitě, ale je na to rok práce. A s tímhle časem, co jsem dneska zaběhla, se už dá bojovat všude.
Maraton tam kvůli velkým vedrům bude startovat o půlnoci. Co tomu říkáte?
Mně to asi nevadí. Já naštěstí vstávám ráda brzo a nedělá mi problémy ani chodit spát pozdě, takže tomuhle se přizpůsobím. Pro mě nastává největší problém se spaním kvůli časovým pásmům v New Yorku.
