Před Pamětním kostelem císaře Viléma si uličkou mezi tleskajícími diváky kráčela na pódium pro svoji první velkou medaili.
Už jste ji stihla i oslavit?
Ještě ne. V pátek jsem ze závodu přijela pozdě, natlačila do sebe jídlo a až do jedné ležela na masáži. Pak jsem byla tak unavená, že jsem šla spát. Nevadí, oslavím to v neděli na after party, pořádně si zatancuju.
Stříbro Ogrodníkové |
Ráda tancujete?
Moc ráda. Ne každý víkend, na to nemám čas, ale po sezoně jsem klidně schopna protancovat celou noc.
Tak relaxujete? Jak ještě?
Hraju golf, i když spíš jen při soustředění v Africe. A ráda si přečtu dobrou knížku.
Co čtete nyní?
Co když je to nebe od Anity Moorjaniové (ženy, která popisuje, jak jí boj s rakovinou změnil pohled na život). Před závody mám ráda knížky, které jsou zároveň zamyšlením o životě, psychologické i motivační.
Prohlásila jste, že vaše páteční stříbro je i odměnou za léta trápení. Kdy bylo největší?
To neumím říct konkrétně. Vždy, když jsem se nachystala na akci, věděla jsem, že mám formu - a pak to dopadlo zle. Takových bylo víc.
V těch chvílích jste přemýšlela: Má ta má práce vůbec smysl?
Vždycky jsem byla hodně zklamaná, že celý rok na něco dřu a potom neprodám, co umím.
Nikdy jste neuvažovala, že byste atletiku předčasně opustila?
Ne. Napadaly mě různé věci, ale nebylo to typu: Vykašlu se na to a půjdu raději studovat. Chtěla jsem bojovat. Ale až teď jsem přišla na to, že v minulosti jsem měla víc bádat nad tím, proč dělám některé chyby, proč závody nezvládám v hlavě nebo proč jsem zraněná.
Víc jste se měla zabývat vlastním tělem i myslí?
Ano. Dnes bych některé věci udělala jinak. Jenže zároveň jsem zjistila, že občasné pády vás nejvíc posilují. I ty mě posunovaly vpřed a dovedly až sem. Kdyby šlo všechno moc hladce, ani ten současný úspěch tolik neprožívám. Takhle ve mně první medaile probudila až neskutečné emoce.
Kdy nastal ve vaší kariéře ten největší zlom?
Když jsem potkala Víťu Veselého. Kdyby se neocitl na mé životní cestě, dost možná bych neodešla z Ostravy do Prahy, neměla bych takové podmínky, jaké nyní mám, a neházela bych celý rok u pana Železného.
Jak dlouho už jste s Vítězslavem Veselým párem?
Přes tři roky. A po prvním z těch tří let, kdy jsem já byla v Ostravě a Víťa v Praze, nám bylo jasné, že dojíždění je pro ten vztah příliš složité. Proto jsme v Praze začali společně bydlet.
GRATULANT VESELÝ. Stříbrné oštěpařce Nikole Ogrodníkové blahopřeje její přítel, také úspěšný oštěpař Vítězslav Veselý.
Na vaší kariéře se podepsala řada oštěpařských osobností: světový rekordman Železný, mistr světa Veselý, nyní kouč Černý, jenž vede i světovou rekordmanku Špotákovou. Nabalujete na sebe české oštěpařské know-how?
Nejvíc si cením roku s panem Železným, ten je v atletice takovou legendou jako v hokeji Jarda Jágr. A doma mě samozřejmě podporuje Víťa, který ví, jak má příprava probíhat i jak pracovat s emocemi. Díky němu jsem úžasně posílila.
Podle Barbory Špotákové jste naopak upravovala běh.
Ona běhá trochu jiným stylem než ostatní oštěpařky, to ji učil pan Železný. Každý oštěpař si v podstatě musí ten svůj ideální běh najít sám, aby byl uvolněný a aby jeho pohyb vycházel z kotníků, což já hledala spoustu let. A Bára tohle umí, je nádherně uvolněná.
Dovedete si představit, že už na podzim začnete u trenéra Černého trénovat spolu?
Nevím, jak to bude probíhat. Jsem jiný typ než Bára, rychlostně silový. Nemyslím, že se budeme vyloženě scházet na trénincích, protože na házení stejně každá chceme mít svůj klid a je pro nás také lepší, když se nám kouč věnuje individuálně.
Minimálně na soustředěních pohromadě budete.
To ano, tam určitě některé věci spojíme. Ačkoliv já také v posilovně dělám trochu jiné věci než Bára. V posledních dvou letech jsem začala chápat, co mé tělo potřebuje pro výkon, a do tréninku víc kecám. Někdy trenérovi i odmlouvám.
Hledáte s ním kompromisy?
Ano. Zatím se vždy domluvíme. Pan Černý je úžasně vstřícný. Jsem u něj teprve chvíli, je momentálně v režimu objevování mě samé.
Každopádně sejít se za rok s Barborou Špotákovou ve finále mistrovství světa v Kataru by bylo velmi příjemné, že?
Určitě. Tady, když jsme byly ve svolavatelně před finále i s Irčou Šedivou, ostatní holky vnímaly, že jsme tam dvě Češky, že se můžeme podpořit. Byl to na ně i určitý tlak. Čím víc nás tam z Česka bude, tím líp.
