První poločas se nesl ve znamení selhání zraněných hvězd, taktických chyb favoritů i stagnace někdejších opor.
Tehdy se šéftrenér Tomáš Dvořák stal terčem kritiky. „Nějaký pán mě tu zastavil na stadionu a povídá: Pane Dvořák, to je na ručník,“ vyprávěl. „Zároveň mi chodily maily, co to sem vozím za lazaret.“
Pak jako by se o půlnoci ze čtvrtka na pátek vše změnilo o 180 stupňů.
Najednou přišly medaile i další cenná umístění do 6. místa, národní a osobní rekordy či nečekané postupy podceňovaných běžců do finále.
Dvořák se začal usmívat a dával všem za vzor ženy, které na medaile dosáhly. Stříbrnou oštěpařku Nikolu Ogrodníkovou, jež se po létech trápení, kdy neuměla prodat vlastní formu, dovedla poučit z vlastních chyb. A chodkyni Anežku Drahotovou i maratonkyni Evu Vrabcovou Nývltovou, které překonaly vážné zdravotní problémy, nevzdaly se a mají stříbro a bronz.
„Jsou zakousnuté do atletiky tak moc, jak to jen jde,“ vyzdvihoval šéftrenér.
Atletika, jeden z nejúspěšnějších českých sportů historie, díky nim opět prokázala svoji schopnost získávat cenné kovy. Jsou nakonec tři stejně jako loni v Londýně, ovšem tehdy měly na světovém šampionátu ještě vyšší hodnotu.
Reprezentace prochází generační obměnou, ke konci kariéry se blíží někdejší světoví šampioni Hejnová a Veselý, opakovaně bojující se zraněními, druhou mateřskou přestávku si vybrala 37letá megastar Špotáková.
Současný národní tým nedisponuje takovými osobnostmi, jakými byli v minulosti sérioví sběratelé medailí Železný, Dvořák, Šebrle a právě Špotáková. U nich bývala v letech jejich největší slávy sázka na stupně vítězů takřka tutovka.
Dnešní reprezentace nabízí přinejmenším na evropské úrovni solidní zástup špičkových atletů, kteří nejsou „tutovkami“, nýbrž jedněmi z mnohých kandidátů na medaile, jejichž ambice se naplnit nemusí, když se cosi (tělo, taktika, naladění formy, štěstí, kvalita soupeřů) postaví proti.
Jsou zde i slibné mladičké talenty, přestože sám Dvořák označuje výraz talent za sprosté slovo, které by zakázal používat, jelikož jakmile současní mladí Češi uslyší, že jsou talentovaní, přestávají podle něj makat.
Nicméně po hrách v Tokiu 2020 by právě z této teenagerské generace mohly dorůst dospělé hvězdy. Ať už jde o juniorskou mistryni světa v tyči Švábíkovou, či 16letou dorosteneckou mistryni světa a Evropy na čtvrtce Malíkovou, nadšeně vyhlašující: „Chci se co nejvíc zapsat do historie.“
Přesto by ani ve chvílích, kdy počáteční zklamání výpravy bylo v Berlíně vystřídáno jistým uspokojením, neměla zapadnout Dvořákova slova, pronesená na konci temného prvního poločasu šampionátu. Jejich platnost ani sebelepší následné výsledky nezrušily.
Tehdy upozorňoval na nedostatečnou péči současné generace atletů o jejich vlastní těla i určitou změkčilost.
„Mnozí mají potenciál, ale jsou zdechlí. Příliš často se uspokojují. Při prvním zabolení povolí,“ poukazoval. „Nevěří trenérům a pořád si stěžují, že se jim něco nelíbí, i když zrovna do sportu demokracie ve vztahu trenér–závodník příliš nepatří,“ říkal muž staré školy, který atletiku miloval a miluje.
I toto je český motiv z Berlína 2018.
Už příští rok v katarském Dauhá stanou Češi v atletickém „ringu“ proti světové špičce. Konkurence výrazně naroste. Dvořák musí burcovat, a to pořádně hlasitě. Aby ani v budoucnu nemusel nikam házet ručník.
