Z příletové haly na pražském letišti vystoupil s líbivou a cennou zlatou medailí na krku, načež se 19letý Doležálek rozvyprávěl o pátečním úspěchu, počátcích atletické kariéry, truhlařině i plánech do budoucna.
Šťastlivec Doležálek. Český kladivář vyhrál juniorské MS o pět centimetrů |
„Do Keni jsem odjížděl s tím, že se chci prát o medaile. Ale o tom, že bych přivezl zlato, jsem vůbec nepřemýšlel,“ zavzpomínal na ambice.
Reálný obrys jim dal už v kvalifikaci, kterou ovládl novým juniorským rekordem Česka 77,58 metru. „Tím jsem zjistil, že jsem očividně ve formě. Takže jsem jen doufal, že mi vydrží ještě dva dny i do finále a že se ostatním klukům nepodaří zlepšit.“
Navzdory přání se soupeři ve finále vytáhli k delším pokusům. Stejně si však počínal i Doležálek. V páté sérii se blýskl hodem 77,83, znovu posunul národní rekord do dvaceti let, a navíc v této kategorii získal světové zlato.
„Atletika mě vždycky bavila a naplňovala. Doufám, že to tak bude i dál. A jestli budu někdy mistr světa i v seniorské kategorii, tak jedině dobře,“ nastínil, jak by mu úspěch mohl pomoci v další kariéře.
Příští rok mezi dospělými jej čeká přesun na sedmikilové náčiní, dosud házel se šestikilovým. „Mám před sebou těžkou přípravu, ale věřím, že já i trenéři uděláme maximum a začneme nějakým pěkným hodem.“
Ještě předtím si však dopřeje odměnu za povedené vystoupení v Nairobi: „Půjdu na české točené pivo! Keňské jsme si tam objednali na hotelu, sice bylo docela dobré, ale mají se od nás ještě co učit.“
Chci házet oštěpem jako Jan Železný
Na klubové úrovni hájí Doležálek barvy oddílu Hvězda Pardubice. Připravuje se pod vedením trenérského dua Iva Tlapáková, Jan Touš a u kladiva zakotvil až po prozkoumání ostatních vrhačských disciplín.
„V patnácti jsem přišel na stadion a chtěl jsem házet oštěpem jako Jan Železný,“ vzpomíná. „Trenérka to se mnou zkoušela, ale pak jsme se nějak přes kouli a disk dostali ke kladivu. Od té doby je mou hlavní disciplínou.“
Důvod je nabíledni: „Je má nejoblíbenější a také mi nejvíc šla.“
S pardubickým prostředím je spokojený, odcházet neplánuje. „Mám tam dokonalé podmínky pro přípravu, co se týče posilovny, regenerace, atletického stadionu, haly i vrhačské louky,“ pochvaluje si.
Na jeden problém však přeci jen naráží. Zmíněná vrhačská louka je sice dostatečně veliká, ale není oplocená. „A tak se mi často stává, že mi tam při tréninku někdo vleze. To je pak o jeho život,“ líčí kladivář.
„Proto musím mít na tréninku tři lidi, aby to hlídali. Je to opravdu nebezpečné. Rád bych, aby se tohle zlepšilo a louka se oplotila.“
S láskou k atletice i truhlařině
Od podzimu chce atletickou dráhu spojovat s truhlářským řemeslem, kterému se zdárně vyučil.
„Už jsem chodil dřív na brigádu, tak v tom asi budu pokračovat. Truhlařina je sice krásná, ale vyžaduje hodně přesné ruce. A ty já úplně nemám, na tom musím ještě zapracovat,“ přibližuje s úsměvem.
Fyzicky náročné řemeslo jej vyčerpává a Doležálek musí pro tréninky často dolovat zbytky energie. Zároveň se však neustále zoceluje.
„Jo, kluci mi na dílně nakládají dost,“ přikyvuje.
A třeba i tato průprava mu pomohla k oněm zlatým pěti centimetrům.
