Pravidla atletiky tvrdí, že jestliže mají dva nejlepší výškaři či tyčkaři v závodě totožný zápis, rozhodne o jejich umístění rozeskakování.
S dovětkem: Pokud se však sami dohodnou, že k rozeskakování nenastoupí, oba získají zlatou medaili.
Ten dovětek je zrádný.
Pozor, nejde o žádné novum. V pravidlech se nachází dlouhá léta, jenže nikdo se jím příliš nezaobíral. Až výškaři Tamberi a Baršim svou „úmluvou o dvojím zlatě“ na hrách v Tokiu 2021 odšpuntovali nový trend. Stalo se tak v tu chvíli, kdy se Baršim otázal rozhodčího: „Můžeme mít zlato oba?“. Načež dostal odpověď: „Ano, pokud budete oba souhlasit.“
Souhlasili a skočili si do náruče.
Světová média poté psala o magickém momentu a síle velkého přátelství.
S odstupem času však i Tamberi poukázal: „Jsme za to rozhodnutí šťastni, ale příště bychom skákali dál.“
Nina Kennedyová
Katie Moonová
Oni ale nejsou každý. V Budapešti se tento týden scéna z Tokia opakovala. Dělení zlata si za obdobné situace dohodly tyčkařky Katie Moonová a Nina Kennedyová. Přičemž Moonová přiznala: „Až do olympiády jsem nevěděla, že je něco takového možné.“
Poté, co ona i Kennedyová překonaly 490 a třikrát shodily 495 centimetrů, měly také shodný zápis a dělbu navrhla Kennedyová. Protože: „Já i Katie jsme ze sebe vydaly maximum možného.“ S čímž nelze polemizovat.
Tentokrát už reakce globálního publika až tak jednoznačné nejsou. Na sociálních sítích je rozhodnutí těchto dvou žen kvitováno i kritizováno. Objevil se tam například názor: „Co kdyby se Nadal a Djokovič ve finále grandslamu za stavu 2:2 na sety rozhodli, že trofej si vezmou oba?“
Je podle vás fér, že se závodníci mohou dohodnout na sdíleném zlatu?
Jistě, toto porovnání je scestné, protože nic takového pravidla tenisu neumožňují, hraje se do konečného rozhodnutí, i kdyby měl tie-break pátého setu skončit 44:42. Stejně jako fotbalisté nemohou ukončit finále za stavu 3:3 už před penaltami.
A v tom je skryt celý problém. Atletika tu možnost nabízí. Je v souladu s pravidly. Nejedná se o žádný podvod, žádnou kulišárnu. Byť se v zákulisí šampionátu hned začalo rozebírat, zda je to dobře.
Pokud bychom se chtěli ve výšce a tyči vrátit k tezím o jediném vítězi, bude nutná změna pravidel, která možnost domluvy odbourá a jako jediné vyústění při shodném zápisu ponechá rozeskakování. I za cenu, že o vítězi při něm mohou rozhodnout nižší výšky, než byly předtím skočeny. A s vědomím, že opotřebování těla s každým dalším pousem výrazně narůstá.
Z ryze sportovního pohledu usilovat o určení toho nejlepšího by šlo o změnu správnou. Přesto nikoliv dokonalou. Dotyční atleti se i pak mohou dohodnout, že v rozeskakování budou demonstrativně všechny laťky shazovat. Nebo oba nahlásit zranění, kvůli kterému nemohou pokračovat.
Takové nedůstojné hrátky by však až příliš devalvovaly a zastínily jejich nezměrné úsilí, s nímž se v průběhu závodu předtím rvali o zlato.
Proto platí, že případná úprava pravidla by měla svůj smysl. Jen musí být velmi důkladně promyšlena.
