Jedenáctý srpen roku 1496 je v kronikách královského města Poděbrady zapsán krvavě rudým písmem. Katův meč tehdy za labským mostem sťal hlavy nevinných havířů, kteří nechtěli snášet příkoří chamtivých perkmistrů.
Masakr, který popisuje ve Starých pověstech českých Alois Jirásek a dramaticky ho zpracoval i Josef Kajetán Tyl v divadelní hře Krvavý soud, obohatila lidová slovesnost o podivuhodné relikvie.
Hejtmanova zrada spustila jatka
Koncem 15. století se kutnohorští havíři se zbrocenými čely lopotili v dolech za stříbrem, jenže z neúnavné práce měli sotva na chléb. Nenasytní báňští úředníci uvyklí na stříbrem vydlážděný život je totiž nepoctivě připravovali o velkou část výdělku, ze kterého bohatl královský majestát. A tak jim nezbývalo, než se hlasitě ozvat.
Sakrální memento. U popraviště dnes stojí půvabný Havířský kostelík. Původní dřevěnou stavbu zničenou Švédy nahradil později barokní kostel. Vedle něj se nachází zvonice se šindelovou střechou.
„První neshody v roce 1494 se ještě podařilo uklidnit domluvou, ale o dva roky později přerostly v otevřenou vzpouru. Havíři si na bezpráví marně stěžovali v Praze i v uherském Budíně, kde tehdy přebýval král Vladislav Jagellonský. Ale protože je dvořané k panovníkovi vůbec nepustili, vrátili se domů s nepořízenou,“ popisuje události historik Dalibor Wagner.
Třináctého července 1496 proto vytáhlo na tisíce ozbrojených havířů z Kutné Hory na nedaleký vrch Špimberk u Kaňku, kde rozbili tábor. Věřili, že tím přimějí kutnohorské pány k jednání. Ti však o diplomacii nestáli. Na pomoc povolali zbrojnoše z Kolína, Čáslavi i Poděbrad, kteří ležení obklíčili a nebohé havíře zajali.
„Podle pramenů jim však měli perkmistrové slíbit, že jejich názory vyslyší královský soud. Třináct vůdců povstání, kteří měli o křivdách referovat sudím, proto odešlo do Poděbrad pod ochranu tamějšího hejtmana. Ten je však zradil, na tamním hradu uvěznil a mučil,“ vysvětluje historik Wagner. Nestoudný hejtman navíc poslal králi Vladislavu Jagellonskému očerňující list, na základě kterého král rozhodl o vykonání trestu smrti.
Když 11. srpna 1496 zalily ranní paprsky poděbradský hrad, vyšlo deset odsouzenců oděných do bílých rubášů z jeho bran. Jelikož tehdejší útrpné právo neumožňovalo vykonat více než deset poprav najednou, tři havíři byli k provedení rozsudku převezeni na hrad Křivoklát. Na druhé straně labského mostu pak pod starým košatým dubem poděbradský hejtman rozkázal, ať kat koná svoji povinnost.
Strom hříchů. Poprava havířů proběhla u dubu, který podle pověsti začal později plodit žaludy podobné postavě havíře v kápi.
Ještě než začala poprava, promluvil podle pověsti jeden z havířů: „Zrádný hejtmane, slíbil jsi nám na čest a víru, že nám zjednáš právo a slyšení u krále, ale slovo jsi zrušil a nás zradil.“ Klečící havíř poté ještě stihl zvolat, aby Bůh na znamení jejich neviny seslal déšť. Kronikář praví, že se i městský kat vzbouřil a odmítl vzít život nevinným; a tak místo něj nastoupil zámecký popravčí. Ten prý stínal hlavy, až krev stříkala na starý dub. Deset těl pak pohřbili do připravené jámy.
Divotvorné žaludy i studna
Po popravě začalo podle pověsti pršet a po devět dní a nocí neustalo, což lidé považovali za boží znamení. „A zmíněnému dubu, který zalila havířská krev, prý časem zrudlo listí a začal plodit žaludy, které měly podobu bezhlavých těl v havířských kápích. Strom sice v osmnáctém století sešel věkem, ale Poděbradští po celá staletí věřili v čarovnou moc jeho žaludů, které si uchovávali jako talismany,“ poodhaluje pověst historik Wagner.
Další relikvie utrpení havířů však na místě popravy zbyly dodnes. Jednou z nich je skruž studny, o které se ve své knize O těžkých protivenstvích církve české zmiňuje Jan Ámos Komenský. Ten popisuje, jak zde vytryskl pramen krvavé vody, ke kterému se seběhli lidé. „Tehdy ještě nevěděli, že je to železitá voda, která dá později základ slávě dnešních lázní. Šeptali si mezi sebou, že se jedná o nevinně prolitou krev kutnohorských havířů, která je zázračná,“ dodává Wagner.
Druhým dědictvím krvavé vřavy je kostelík Nanebevzetí Panny Marie, který v roce 1516 nechali havíři postavit na místě popravy. Jeho nynější podobu mu vtiskla přestavba v pseudogotickém slohu od Bohuslava Schnircha.
A jak dopadli zbylí tři havíři, kteří měli být popraveni na Křivoklátě? O hlavu přišli jen dva, třetímu se totiž podařilo sebrat kámen, omráčit kata a z popraviště uprchnout. Mohl tak později králi Vladislavovi sdělit skutečné příčiny vzpoury. Ten na základě havířova svědectví opravdu původní rozsudek zrušil a hamižné úředníky potrestal.
