V 70. letech Hanzlíka dramaturgie ostravské televize využila pro snímek Příběh středního útočníka a dnes již nezvěstný seriál Kluk na ženění, který ve své době vzbudil velkou pozornost.
„Kluka na ženění napsal Honza Jílek. Byl to třídílný seriál a já v něm hrál hlavní roli. Pamatuji si, že se mnou hrál Bohoušek Záhorský a Jana Štěpánková. K tomu se váže i jedna humorná příhoda. Ještě před odjezdem v Praze stál Bohoušek na chodníku, připravený, společně se svou manželkou Vlastičkou Fabiánovou. Přišla ke mně a říká: ‚Hanzlíčku, dejte mně tam na toho Bohouška pozor, v tý Ostravě. On nesmí pít pivo, tak mu to vždycky nějak rozmluvte.‘ ‚Vlastičko, spolehněte se,‘ ujistil jsem ji,“ vzpomíná Hanzlík.
Přijeli do ostravského hotelu Imperial a Bohuš Záhorský dal Jaromíru Hanzlíkovi instrukce: „Tak, chlapče, dej si kufřík na pokoj a přijď dolů, zvu tě na večeři.“
Příběh pokračuje: „Přijdu dolů a Bohoušek už sedí v restauraci, otevřeme jídelní lístek, přichází číšník. Mistře, co si dáte, říká. Bohoušek odpovídá, že kachničku se zelíčkem, knedlíčkem. ‚A mistře, co budete pít?‘ ‚Pivečko bych si dal. Plzeňský pivečko.‘ A já na to: ‚Bohoušku, ale ke kachničce se hodí i červené vínečko.‘ Bohoušek mě pohladil po vlasech a řekl: ‚Hanzlíčku, když ono nejlepší víno je pivo, víš?‘“ popisuje Hanzlík jednu z ostravských epizod z roku 1973.
Jaromír Hanzlík
|
Ve své době velmi populární Kluk na ženění jej představil publiku jako neohrabaného vesničana, který se stará o vepře, a protože v okolí není žádná vhodná nevěsta, vyráží ji hledat do ostravských ulic. Jak novodobý pasáček vepřů ve městě horníků a ocelářů pochodil, ovšem už zřejmě nikdo neví, dokonce ani samotný představitel titulní role.
„Kluka na ženění si už moc nevybavuju, protože jsem jej nikdy neviděl. Když jej vysílali, tak jsem byl na jiném natáčení a záznamy ještě neexistovaly. Po letech, když jsem dělal v televizi střihový pořad Úsměvy, zamýšlel jsem použít aspoň nějakou ukázku. Hledali v archivu, ale zjistili, že seriál není k dispozici, že jej smazali. Záznam byl totiž na pásku, který nutně potřebovali, aby na něj nahráli asi nějaký komunistický sjezd nebo co. Takže jsme o seriál přišli, což byla hrozná škoda,“ poznamenal s lítostí.
Také k dalšímu ostravskému televiznímu snímku se váže jedna ze vzpomínek. To bylo ještě v době, kdy se díky úspěchu seriálu Dispečer na severu Moravy usadil Jaroslav Dietl.
„Na Příběh středního útočníka mám krásnou vzpomínku. V Ostravě jsem natáčel ještě před ním, seděli jsme takto s Jaroslavem Dietlem v hotelu Imperial a Jarda tehdy hodně ‚bral‘ na Magdalenu, která byla hlasatelkou v ostravské televizi. Aby s ní mohl být co nejdéle, tak řekl, že napíše něco z místního prostředí. A protože v Ostravě kdysi působil trenér Gusta Bubník, spojil se s ním dohromady a napsal Příběh středního útočníka, ve kterém jsem hrál hlavní roli,“ líčí.
Na dotaz, zda by neměl ještě nějakou vzpomínku k dobru, omluvně říká: „Je to takových let a já toho dělal tolik, že si to vůbec nepamatuji. Přitom jsem v Ostravě hostoval i později. Občas jsme do ní zajížděli s vinohradským divadlem na takzvaný gastspiel. Bydlel jsem vždy v Ostravě, ale hrálo se i v okolí, Karviná, Havířov…“ pátrá v paměti.
Vybavuje si však nakonec ještě historku s horníky. „Pamatuji si, že pro tehdejší dobu byla typická družba mezi umělci a havíři. Na to v životě nezapomenu, protože havíři nás vzali do dolu. Společně jsme sfárali, a když jsme vyfárali, tak nás pozvali na štamprli. A to bylo opravdu hustý, já, který nikdy moc nepil, a tvrdý už vůbec ne, a oni, ti havíři, k tomu měli jiný přístup. Jako že když se se mnu nenapiješ, tak co to je za družbu?“
A svou dávnější příhodu doplňuje: „Vypadali jsme pak hrozně. Po strašné pijatyce mi někdy ráno volali z recepce, že na mě čekají nějací lidé. Na recepci stáli zástupci národního výboru z Českého Těšína, a že jako když jsem ten rodák, že mě do Těšína odvezou. Přivezli mě, přivítali, dali klíč od města a povinnou štamprli. Nejhorší na tom pak bylo, že se mnou v místní škole ještě chtěly pobesedovat děti.“
Záhada hercova rodiště
V Českém Těšíně se sice Jaromír Hanzlík narodil, ale ze zdejšího kraje nepocházel. Vysvětlení je prý prozaické. „V pořadu Tajemství rodu hledali mé předky, já do té doby nic nevěděl, jen to, že náš rod je z jedné strany křtěný Vltavou a z té druhé ze středních Čech. Takže s Ostravskem jsme neměli nic společného až na to, že můj tatínek, herec, opereťák, byl v Českém Těšíně krátkou dobu v angažmá. V roce 1947–48. Jak mi jednou vyprávěl, ještě nestálo divadlo, ale zato už fungoval hotel Piast a v jeho sále se hrálo. Máma zůstala v Praze, a když se dozvěděla, že táta slaví veliké úspěchy nejenom na jevišti, tak se za ním rozjela ve vysokém stupni těhotenství. Chtěla zjistit, jak to s ním je. Když se to dověděla, tak to s ní seklo, až mě porodila v místní nemocnici. Od té chvíle mám navěky v občance místo narození Český Těšín,“ vysvětluje umělec.
U Olše se moc neohřál, protože jakmile byl transportovatelný, okamžitě jej odvezli do Prahy. „Táta přijel za námi a od té doby se v Těšíně neukázal, až do doby, kdy jsme jej společně navštívili s divadlem.
„V Těšíně mi ukázal hotel Piast i porodnici. Odehráli jsme a před divadlem se vytvořil velký shluk lidí. Myslel jsem, že čekají na mě s Janou Brejchovou, jenže oni nás obešli a všechny dámy se vrhly na mého tátu se slovy: ‚Fanoušku, Fanoušku, pamatuješ?!‘ A táta, protože byl velký gentleman, odpovídal: ‚No jak bych na tebe mohl, holka, zapomenout.‘ Možná že tady mám nějaké sourozence a ani o tom nevím,“ usmívá se Jaromír Hanzlík.
