Když v dubnu 1968 slyšeli studenti vysokých škol Jiří Belej a Zdeněk Smiřický výzvu v rádiu, že městský výbor ČSM v Plzni organizuje pěší pochod na IX. světový festival mládeže a studentstva do bulharského hlavního města Sofie, přihlásili se.
Nyní se hlásí v Pardubicích žijící Belej a jeho moravský souputník znovu – rádi by se setkali s dalšími účastníky pochodu, který skončil padesát kilometrů před cílem.
Do hlavního města už je totiž Bulhaři nevpustili s tím, že jsou nositeli kontrarevolučních myšlenek. A oni se naslepo a bez peněz vraceli domů.
„Bylo nás kolem dvaceti a kromě dvou jsme pochod absolvovali až do konce všichni. Před hraničním přechodem v Komárně se s námi kvůli zdravotní indispozici - nohy poničené puchýři, musela rozloučit vysokoškolačka Ivana, jedna z pěti statečných dívek. Spolu s ní z pochodu odstoupil další kamarád Vlk, aby ji doprovázel po naší další trase stopem,“ vzpomíná Zdeněk Smiřický.
Pochodu však předcházel trénink, do Plzně se v dubnu 1968 sjelo 120 adeptů na více než 1 400 kilometrů dlouhý pochod. Studenti chodili na třídenní prověřovací pěší túry v okolí Plzně o délkách 36 km, 41 km a 38 kilometrů.
Na závěr soustředění absolvovali podrobná zdravotní vyšetření a testy na Katedře sportovního lékařství Lékařské fakulty v Plzni a na základě výsledků tohoto vyšetření bylo vybráno dvacet účastníků pochodu.
Ten odstartoval 23. června, délka denních etap se pohybovala kolem padesáti kilometrů.
„Pochodovali jsme jen v kraťasech a tílku, přes rameno fotoaparát a pláštěnku. Stany, spací pytle, osobní věci a proviant nám vezlo doprovodné vozidlo Praga, které mělo být naším darem bulharskému festivalovému výboru. Za autem byla připřažena vojenská polní kuchyně,“ vzpomíná Jiří Belej.
Belej: Místy byl náš pochod nadlidským výkonem
To jeho kolega Smiřický hned na úvod pochodu vstával s horečkou. Ale chtěl pokračovat. Nemoc takříkajíc rozchodil.
„Místy nás ničilo úmorné čtyřicetistupňové vedro, za těchto podmínek byl náš pochod doslova nadlidským výkonem. Navíc nám nastaly i problémy s jídlem, které naše vedení řádně nezabezpečilo. Uvažoval jsem tehdy, že pro neuvěřitelný hlad pochod vzdám. Vydechli jsme si až po přechodu do Jugoslávie, kde jsme byli pohostinně přivítáni,“ vzpomíná Belej.
Už tehdy se však blížily signály, že vše nebude příjemné. „Setkali jsme se se stopařem z Prahy, kterého bulharští celníci nechtěli pustit přes hranice. Rozčileně nám vykládal, že byl svědkem několika incidentů,“ vzpomínají na první známky problémů Belej a Smiřický.
I česká parta začala být na bulharských hranicích nepohodlná. Večer jim celníci přišli říci, že Čechoslováci nejsou v Sofii vítáni. Na základě výzvy vedoucího výpravy nastoupili na doprovodné vozidlo a odjeli z bulharské hranice asi necelý kilometr a utábořili se v lese. Téměř týden tam společně čekali, zda se podaří vyřídit povolení ke vstupu do Bulharska.
V lesíku se mezitím vytvořil mezinárodní tábor, kde se všichni dělili o jídlo, které jim přiváželi Jugoslávci. Ti jim také po více než týdnu zakoupili jízdenky na rychlík do Československa.
„Na události před bulharskou celnicí jsme vzpomínali jako na neskutečný zlý sen. Stejně absurdní bylo naše probuzení o dvanáct dní později do strašného rána 21. srpna 1968,“ dodal Smiřický. Bude rád, když se jemu či jeho kolegovi případní účastníci pochodu nebo jejich rodinní příslušníci ozvou na mailovou adresu jiri.belej@centrum.cz.
