„Našel jsem cesty, jak žákům předat své znalosti, vyrobil jsem spoustu pokusů, které rád předvádím. A vždy mě baví, když jim mohu ukázat něco, co ještě neviděli. Učitelství se vzdávat nechci,“ říká k tomu Vícha.
Jak vzniklo rozhodnutí, že se stanete učitelem?
Když jsem byl na základní škole, bavila mě matematika. Poté jsem se nedokázal rozhodnout, jakou školu bych chtěl dělat, takže jsem si zvolil gymnázium. Můj kamarád se pak chystal na Matematicko-fyzikální fakultu, což je fakulta, která má svůj zvuk. Řekl jsem si, že bych to také mohl zkusit. Tolik jsem se ale necítil na odbornou matematiku, takže jsem zvažoval učitelství matematiky. Vyrůstal jsem v oddíle Zálesák, kde jsem později dělal vedoucího. Byl jsem zvyklý připravovat pro děti program. Spojil jsem svou zálibu v práci s dětmi s matematikou a fyzikou, která se mi poté také zalíbila.
Byla doba, kdy jste si říkal, že budete dělat něco jiného než učitelství?
Určitě. V průběhu studia jsem kolísal mezi různými obory, bavila mě deskriptivní geometrie, takže jsem uvažoval o kreslení konstrukcí, jeden čas jsem přemýšlel o chemii, ale to jsem rychle opustil. Až v maturitním ročníku jsem se rozhodl pro fyziku.
Vladimír VíchaStředoškolský učitel fyziky se narodil 28. srpna 1958. Vystudoval Matematicko-fyzikální fakultu Univerzity Karlovy v Praze. Na Gymnáziu Dašická učí 34. rokem. Od České učené společnosti a Nadačního fondu Neuron získal Cenu pro pedagogy 2016. Rád tráví čas s rodinou a vnoučaty, mezi jeho koníčky dále patří orientační běh, jízda na kole, tenis a hra na kytaru. Je ženatý, má dvě dcery a pět vnoučat. |
Doteď jste mluvil hlavně o matematice. Čím vás nakonec zlákala fyzika?
Fyzika je na vyučování náročnější v tom, že pokud chcete zaujmout, potřebujete dělat experimenty - musíte je umět předvést tak, aby se podařily, a ukázat na nich to, co chcete. Dá samozřejmě práci ty pomůcky vyrábět, obsluhovat a neustále je nosit do hodin. Ale má to větší šťávu.
Právě fyzika je předmět, který nepatří mezi nejoblíbenější...
Člověk si musí udělat pořádek ve výuce. Když nastoupíte po vysoké škole, máte v hlavě spoustu vědění, ale ve chvíli, kdy to máte předat žákům, zjistíte, že to musíte říkat nějak jinak. Hodně let mi trvalo, než jsem nalezl cestu, která mi přijde, že je pro studenta přijatelná. Když to budete vykládat složitě, studenti v průběhu odpadnou. Velmi rychle zjistíte, že už vás nikdo nesleduje a říkáte si to jen pro sebe. Je potřeba také umět ukázat správné úlohy, aby nebyly ani moc lehké, ani moc těžké - aby mohli zažít pocit, že něco vyřešili. Protože umění vyřešit problém je vlastně radost. Snažím se jim ukazovat co nejvíc aplikací, aby nikoho ani nenapadlo, že fyzika je nepotřebná. Aby bylo jasné, že prorůstá do tolika oborů, že bez ní bychom nebyli tam, kde jsme.
Je nějaký experiment, o němž víte, že vždy bude mít úspěch?
Takových experimentů je spousta. Před časem jsme s kolegy dělali experimenty, o nichž si myslíme, že studenty osloví. Fotili jsme je a natáčeli a udělali jsme si z toho interní Wikipedii. Podle fotografie si pak učitelé připomenou, že to jsou experimenty, jak se hází kuličky, vystřeluje kroužek, roztaví olovo a podobně.
Sedm vašich studentů se zúčastnilo mezinárodní fyzikální olympiády. V čem tkví tento úspěch?
Je to v systému přípravy, který na škole máme, není to jenom můj úspěch. Dobře tady fyziku učíme, ale to nestačí. Talentům je potřeba se věnovat i mimo vyučování. Mnoho let tu máme zavedený systém, že si rozdělíme jednotlivé ročníky, kterým se věnujeme. Se studenty je potřeba udělat návodné úlohy, které jim pomohou v soutěži. Když jsou dobří, víme o nich a za rok si je hlídáme. Ten, kdo má další ročník, ví, že se jim musí věnovat, protože mohou růst dál.
Se svými studenty jste na střeše gymnázia vybudoval stanici pro detekci spršek sekundárního kosmického záření vysokých energií. Co to je za projekt?
Původně vznikl v Kanadě na University of Alberta, kde se dělá výzkum kosmického záření. Vymysleli projekt, že by připravili stanici, kterou by mohly mít různé střední školy na svých střechách. Data z toho by šla do společného úložiště, kde by k tomu měl každý přístup. Studenti by se tak mohli zapojit do vědeckého výzkumu. S profesory z University of Alberta se seznámili pracovníci Ústavu technické experimentální fyziky ČVUT v Praze. Vybrali si nás jako školu, kde by projekt mohl začít. Od roku 2006 sbíráme data.
K čemu se ta data dají využít?
Kosmické záření nás z vesmíru zásobuje neustále. Jestliže přiletí velké množství nabitých částic, může to ovlivňovat život na kosmických stanicích a zničit družice. Pokud člověk bude chtít letět k Marsu, musí se mimo jiné vyrovnat s tím, že mu kosmické záření může narušovat techniku a zdraví. Zkoumáním kosmického záření se zjišťuje, jak kosmonauti budou zatíženi. Zajímavé na tom je, že zatímco u Slunce víme, jak záření vzniká, u toho, které měříme, to zcela jisté není. Je to základní výzkum vesmíru, který je obestřen tajemnem.
Za to vše jste obdržel Cenu pro pedagogy 2016. Co pro vás toto ocenění znamená?
Je to cena Učené společnosti České republiky a Nadačního fondu Neuron, jež se uděluje učitelům, kteří se věnují talentovaným studentům, připravují je na mezinárodní soutěže a pečují o jejich vědecký růst. Vidím, že moji studenti jsou úspěšní a něčeho ve vědě dosáhli a že společně s kolegy jsme k tomu nějak přispěli. Když člověk pracuje se studenty, nedělá to kvůli ceně, ale protože ho to baví a má radost, že to baví studenty. Když se potom najde někdo, kdo si toho povšimne a člověka ocení, je to milé, potěší to a zahřeje a ukáže, že jeho práce není zbytečná. Nic to ale nemění na mé práci. To, co jsem dělal, budu dělat dál.
Učitelství se věnujete více než 30 let. Lze nějak srovnat, jak se změnil přístup studentů k fyzice a škole obecně?
Že by se jejich vztah k fyzice zlepšoval, nebo zhoršoval, si netroufnu říct. Co se změnilo hodně, je schopnost studenta vypořádat se s přístrojovou technikou a měřením na počítači. Když jsme v roce 1999 vybudovali učebnu fyziky a přidělali jsme tu měřicí karty, které jsou zavedené do počítače, musel jsem napsat velmi podrobné návody, kam je potřeba kliknout. Kopíroval jsem tam ikony, kreslil šipky... Fyzikální práce mě bavila, ale psát popis mě unavovalo. Jenže jsem věděl, že bez něj to nepůjde. Dnes už je to dávno pryč.
Říká se také, že mladá generace pořád zlobí, nedává pozor a neučí se...
Na tohle si stěžovali už v antice. Je ale pravda, že teď je to asi významnější. Mají sebevědomí a svá práva znají velmi dobře. S povinnostmi už je to trochu horší. Ale nechci jim všem křivdit. Na naší škole je to naštěstí tak, že to jsou spíše výjimky. Většina studentů chce pracovat, takže nemusím řešit žádné extrémy. Ale rozhodně se to celkově posouvá ke směru, o kterém jste mluvila.
Čím to podle vás je?
Dřív byl pan učitel někdo. Učitelské povolání ale dnes nemá příliš vysokou prestiž. Když dítě před lety dostalo rákoskou, snažilo se to doma zatajit, v dnešní době by se rodič šel okamžitě soudit. Chceme po žácích docházku a výsledky. Když to nedělají, snažíme se jednat s rodiči, aby došlo k nápravě. Většina rodičů ví, co je pro dítě důležité, a spolupracují s námi. Ale neustále přibývá těch, kteří se spíše spojí s dítětem proti škole a podepíší mu cokoli - jenom proto, aby zažehnali aktuální situaci, aniž by přemýšleli, že se jim to časem vymstí. Pokud rodiče nemají na dítě čas, řeší vše rychle, krátkodobě a nevýhledově. Jsou ke svým dětem nekritičtí, nechtějí spolupracovat se školou.
Je ještě něco, co vás po tak dlouhé praxi dokáže překvapit?
Určitě. Mám radost z toho, že mě překvapují příjemně - svým zlepšením. Pád dolů je bezproblémový, to jde každému. Většinou je to spojeno s problémy v rodině, kterých přibývá. Děti to nemají jednoduché. Mají se ve škole soustředit a zároveň třeba vidí, že se rodiče rozvádějí. Když se z toho pak někdo dostává, mám z toho vždy radost. Takováto překvapení mám nejraději. Snažím se být pedagogický optimista.
Přišel někdy okamžik, kdy jste chtěl svou práci vzdát a řekl si, že to nemáte zapotřebí?
Úplně ne. Když narazíte na nesebekritické rodiče, kteří jsou kritičtí akorát k vám, říkáte si, jestli to máte zapotřebí. Zabolí vás to. Ale takových chvil není zase tolik. Jezdím do Prahy na ČVUT, kde neučím, ale dělám odbornou práci. Už mi několikrát nabízeli, jestli bych tam nechtěl přejít na plný úvazek. Je to lákavé - ve školství je člověk svázaný spoustou věcí. Ale už jsem jim několikrát řekl, že učím rád a nechci se učitelství vzdát.
