Na terénní praxi, která měla účastníky učit sebepoznávání, se přihlásilo pětadvacet zájemců.
„Postupně se to zredukovalo, snažil jsem se je vylekat. Následně jsme měli soustředění v Krkonoších, kde byla těžká fyzická zkouška s plnou polní. Sedm statečných odolalo,“ řekl vedoucí Katedry sociální a kulturní antropologie Adam Horálek, který dvacetidenní výpravu mimo civilizaci absolvoval s jedním studentem a šesticí studentek.
 |
V polární oblasti Švédska ušli skoro 300 kilometrů. A prý se ani nehádali, spíš hodně mlčeli, řekli po návratu.
„Spíš se nemluvilo, protože jsme byli unavení nebo naštvaní. Byly dny, kdy jsme s holkami promluvili pět slov,“ řekl student Vojtěch Juda.
„Když jste za polárním kruhem, nemůžete se zhádat a pak co? Řešení situací bylo, že se přestalo mluvit a někdo si šel vzadu. Taky jsem šel párkrát poslední,“ řekl vedoucí skupiny Horálek.
„Pro mě bylo náročné být v divočině se šesti holkami a panem vedoucím. Krize jsem neměl, snažil jsem se být veselý člen skupiny, co drží ostatní nahoře. Fyzicky to bylo náročné, přelézali jsme třeba vodopád pokrytý mechem a dole byla stráň 500 metrů, jenom kameny, pak jsem se i bál o svůj život,“ řekl Juda.
Zažili i krizové momenty
Studenti izolovaní od vnějšího světa zažili řadu krizových okamžiků. Například veslovali přes rozbouřené jezero, na dvě hodiny je uzamklo ve středu a nemohli se dostat na druhý břeh.
„Přecházeli jsme kamenité hory bez jediného značení. Překvapil nás extrémní vítr, proti kterému se téměř nedalo jít. Když se člověk otočil s krosnou na bok, tak ho to málem smetlo. Lesotundrou jsme se brodili mokřady, křovisky, do toho miliony komárů,“ řekl Horálek.
Studentka Nikola Hertlová chtěla mimo jiné úplně opustit sociální sítě, protože na nich trávila hodně času. „Byla to obrovská divočina a jsem ráda, že jsem naživu a že jsem zdravá,“ řekla. Její krosna vážila na začátku 22 kilogramů, a tak měla co dělat, aby ji unesla.
„Snažila jsem se přeskočit řeku, do které jsem spadla. Boty jsem sušila dalších deset dní. Krosnu jsem naštěstí přehodila na břeh a byla suchá. Opravdu mně bylo hodně smutno, prožívala jsem tam opravdu muka,“ řekla Hartlová, teď už zpětně se smíchem.
Podle vedoucího expedice Horálka studenti určitě posunuli své fyzické a psychické limity, když prožili 20 dní nebezpečí v izolaci bez signálu. „To všechno vedlo k tomu, že jsme byli opatrní, abychom neudělali nějakou blbost, aby si někdo nezlomil nohu a co pak s tím,“ řekl Horálek.
Co všechno studenti zažili, odprezentují na říjnovém Socioconu a připraví alespoň video trailer. Psali si i podrobný deník. Vzniklo jich osm. „Do deníku jsem psala, co mi přistálo na mysli, když jsem měla vztek, tak jsem všechno napsala,“ řekl Hartlová.
Psaní deníků fungovalo jako terapie. Horálek věří, že nejsou moc cenzurované. „Vypisoval jsem se z pocitů, ale psal jsem o rozdílnosti denních rituálů. Třeba jak je jiná ranní hygiena doma a v divočině,“ řekl Juda.
I když si studenti výrazně odpočinuli od nových médií, fotografie na sociální sítě brzy po návratu umístili. „Ale na messengeru lidem skoro vůbec neodepisuji. Postupem času jsem tam přicházel na to, že internet a komunikace s lidmi přes sociální sítě mi vůbec nechybí a že mě možná dokonce otravuje,“ řekl Juda.
