Příběh Oskara Schindlera a „jeho“ Židů představuje už několik let expozice muzea ve Svitavách. Připravil ji historik Radoslav Fikejz.
Schindler přestěhoval Židy z pracovního tábora v Plašově u Krakova, který byl pobočkou koncentračního tábora Gross Rosen, do továrny v Brněnci nedaleko rodných Svitav. Sedm set mužů tam přijelo v říjnu 1944, tři sta žen muselo nejprve projít Osvětimí, než je Schindler dostal k sobě.
„Osobně bych ten tragický příběh neunesl. Představte si, že když ty ženy byly namačkány v dobytčácích těsně před transportem z osvětimského pekla do Brněnce, zahlédly za ostnatými dráty dětského tábora vlastní děti. Ony jedou pryč a jejich děti zůstávají. Co jim běželo hlavou, to nechci domýšlet,“ říká tiše historik.
V Brněnci našlo azyl také asi sto polských, holandských, maďarských, francouzských a českých Židů z pobočky osvětimského tábora v Golešově u Těšína. Původně měli pracovat ve svitavské firmě Barthel, ta je už ale odmítla v lednu 1945 přijmout. Následkem mrazů a utrpení zemřelo několik desítek z nich během transportu. Pohřbili je za hřbitovní zdí v obci Německá Bělá u Brněnce, dnešní Bělé nad Svitavou. Lékaři v táborovém lazaretu i Schindlerova žena měli plné ruce práce. Zdravotní stav vězňů byl kritický.
Schindler přijal rovněž utečence z jiných táborů, kteří se pohybovali v okolí Brněnce. Opatřil jim oděv a stravu, zachránil je před smrtí.
Bývalá Schindlerova továrna v Brněnci
Pracovní tábor v Brněnci vznikl v přádelně vlny židovského majitele, která zaměstnávala v době své slávy až 1 600 dělníků. V roce 1940 koupila arizovaný podnik vídeňská firma Hoffmann, za války byl pronajat Schindlerovi a dalším dvěma společnostem.
V Schindlerově továrně se vyráběly nábojnice k protiletadlovým granátům ráže 37 milimetrů, vězni pracovali u lisů a kovoobráběcích strojů. Za dobu existence tábora ale odsud odjel jediný vagon nábojnic v hodnotě 35 tisíc říšských marek. Schindler totiž uplácel i německé inženýry, kteří měli výrobu na starosti. Ženy tak místo toho mohly plést spodní prádlo a svetry z nekvalitní vlny, kterou získávaly z hlavní továrny firmy Hoffmann.
Mnoho vězňů se s podmínkami v táboře snažilo vyrovnat vírou v Boha. Schindler obstaral pro Szymona Jeretha rituální řemínky, Anna Lauferová, první zemřelá vězeňkyně v Brněnci, byla pohřbena židovským obřadem na hřbitově v Bělé.
Jsem součástí příběhu, svěřila se žena
„Mám na to silnou vzpomínku,“ říká Fikejz. „Bylo to před čtrnácti lety. Můj přítel a kolega Robin O´Neil, mi vyprávěl, že se v Londýně na nádraží setkal s ženou, která si četla na lavičce knihu. Neuniklo mu, že se jedná a Keneallyho román Schindlerova archa. Ptal se jí, jak se jí to líbí, a ona mu řekla, že je sama součástí toho příběhu. Vypadly mu oči z důlků a řekl jí, že je historik a dlouhou dobu na tématu Schindler pracuje,“ vypráví historik.
Nezůstalo jen u zdvořilostní konverzace. Ukázalo se, že Chani je vnučkou první zemřelé vězeňkyně v Brněnci, jež se nakazila v Osvětimi. „Najednou zazvonil v muzeu telefon a volá O´Neil, že je v Praze, někoho vede a že budu mít radost. Tak jsem se i já seznámil s Chani Smithovou, která přijela na hrob své babičky položit pamětní desku. Povídali jsme si v muzeu a společně se poklonili památce obětí.“
Tím návštěvu pokládal za ukončenou. „Asi za rok dva jsem si dopisoval s nějakým britským studentem, že by přijel přes Jeruzalém do Svitav a jestli bych mu nedělal průvodce. Vyzvedl jsem ho na nádraží, byl to mladíček, sotva šestnáctiletý. Jeli jsme do Brněnce a do Bělé na hřbitov. Odešel jsem kouřit, a když jsem tam stál asi hodinu, vrátil jsem se k hrobu. A on tam stál, modlil se a po tváři se mu řinuly slzy. Našel místo, kde odpočívá jeho prababička. Jel přes půl Evropy, aby ho viděl. Předtím mi vůbec neřekl, že je součástí tohoto příběhu. Uvědomil jsem si, jak je všechno relativní,“ říká Fikejz.
Nezapomenutelný stisk ruky Anděla z Brněnce
Život v táboře se řídil přísnými pravidly. Zpočátku chyběly jakékoliv prostředky k zabezpečení vězeňské stravy. Emílii Schindlerové, přezdívané Anděl z Brněnce, se ale podařilo navázat kontakty s majiteli sousedního mlýna, který do tábora dodával potřebné potraviny. Vězni později s vděkem vzpomínali na ochotu a nezištnost českých obyvatel Brněnce. Je však jisté, že zpočátku trpěli hladem.
Fikejz k tomu dodává: „Když se Emílie rozhodla ke sklonku života podívat se do rodného kraje, chtěla navštívit Svitavy. Muselo se to tajit, nestála o publicitu. Její přítelkyně Erica mě požádala, zda bych se jim nemohl věnovat. Procházeli jsme Svitavami, prohlíželi kostel, kde si se Schindlerem řekli ano a vyprávěla mi, jaký byl Oskar záletník. Bylo to vlastně hořké vzpomínání. Je to zvláštní pocit mluvit s nejbližším člověkem toho, o kterém píšete studie. Vlastně jsem psal i o ní. Měli jsme na setkání vyhrazený půlden, ale nikdy na to nezapomenu,“ říká historik.
Od Emílie si vyslechl o táboře v Brněnci, některé příběhy, ale také o tom, proč se rozhodla v roce 1944 odejít za Oskarem do Brněnce. „Na ten její stisk ruky nikdy nezapomenu,“ vzpomíná Radoslav Fikejz.
V pozdějších vzpomínkách Židů jsou mnohé epizody a příběhy z Brněnce. Schindler například ubytoval vězně přímo nad tovární halou, čímž je uchránil před šikanou esesáků, kteří by je jinak doprovázeli do práce.
Směna trvala deset až jedenáct hodin. Vězni pracovali i mimo areál v nedalekém pískovcovém lomu. Zbrojní výroba byla velmi ztrátová, a tak administrativa tábora složená z Židů musela padělat mnoho dokumentů a výkazů.
Schindler byl k vězňům tolerantní a v případě problémů se na něj Židé mohli obracet. Dochovalo se množství poválečných svědectví o vztahu továrníka i jeho ženy k vězňům. Také strážci SS se díky Schindlerovi chovali k vězňům přijatelně, až na velitele Josefa Leipolda, jehož agresivitu Schindler mírnil drobnými úplatky.
Místo peněz si vzal Schindlerovu fotku
„V roce 1998 jsem strávil týden s Viktorem Dortheimerem, jedním z blízkých Schindlerových spolupracovníků,“ vzpomíná Fikejz. „Viktor zůstal po válce několik let v Brněnci, takže uměl obstojně česky. Miloval becherovku a naše každodenní rozhovory zahajoval přípitkem. Nejprve vzpomínal v češtině, po pátém přípitku v němčině, pak v angličtině - žil totiž v Londýně. No a vyprávění končil v polštině a jidiš. To už jsem neměl ani baterie, ani kazety, ani becherovku, ani tužku, ani chuť žít,“ vzpomíná Radoslav Fikejz.
Muž hovořil o tom, co se dělo v Polsku, co v Plašově. Schindlerovi neřekl jinak než Herr Direktor a vyprávěl poslední příběh o jediné dochované fotografii továrníka v Brněnci.
„Schindler si Viktora zavolal z malířské dílny k sobě do kanceláře. Když Dortheimer přišel, Schindler před ním otevřel kufr s penězi, koňakem a cennostmi a řekl mu, ať si vezme, co chce. Válka končí, a tak, aby měl do začátku a na cestu do Krakova. To už Viktor při té vzpomínce plakal. A pak říká, Radku, já jsem mezi ty peníze sáhnul a vytáhl tu fotku. To mně stačí, Herr Direktor. A Schindler na to: Sicher? Was willst du noch? Jsi sentimentální osel. A já, že fotka je nejvíc. Mám ji na krbu v Londýně jako nejcennější obraz. Tak to bylo. Chápeš?“ obrátil se na historika Schindlerův blízký spolupracovník.
Kápo Willy, nemocný sadistický lump
Na přelomu března a dubna 1945 dorazilo do brněneckého tábora asi třicet židovských vězňů pod vedením kápa Willy Schlichtinga. Pocházeli z filiálního tábora Geppersdorf v grossrosenském komplexu. Kápo Willy se stal dokonce pravou rukou Leipolda, velitele tábora v Brněnci.
„Na něj si pamatuju dobře,“ říká Viktor Dortheimer na archivní kazetě svitavského muzea, „to byl lump od pohledu, nemocný sadistický lump. A skončil špatně. Patřilo mu to.“ Fikejz k tomu vysvětluje, že to byla jediná exekuce v Brněnci, již provedli samotní vězni na svých trýznitelích. Bylo to spontánní rozhodnutí, Willyho dovlekli do dílny a chtěli ho pověsit. Nenašli provaz, a tak použili drát, který se pod vahou těla přerval, a hledali drát další, až našli ostnatý...
Schindler se v posledních dnech války obával oddílů vlasovců, kteří se nakrátko usadili v Moravské Chrastové. Společně s nejbližšími vězni připravoval obranu tábora, pro kterou získal i ruční zbraně.
Židovští radiotechnici sledovali události na frontách, ale objevily se zcela jiné komplikace. Velitel tábora Leipold se dostal do ostrého sporu se Schindlerem kvůli likvidaci tábora. Schindler tento spor urovnal tím, že Leipold byl povolán na frontu. Od té doby panovalo v táboře bezvládí.
Odjel s prstenem a dobrozdáním o záchraně Židů
Po instalaci tlampačů na dílnách vězni uslyšeli vítěznou Churchillovu řeč a Schindler se připravoval k útěku. Vězni mu darovali zlatý prsten, vyrobený ze zadního můstku Szymona Jeretha.
Ryszard Rechen společně se skupinou vězňů organizovali Schindlerův útěk. Vyhotovili průvodní list, který měl v případě Schindlerova zajetí dosvědčit jeho aktivity, které vedly k záchraně Židů. Večer 8. května 1945 pronesl Schindler ke shromážděným Židům krátkou řeč a po půlnoci opustil s ochrannou skupinou tábor. Předtím ještě vybavil každého vězně několika metry vlněné látky a vodkou. Prodej těchto věcí pomohl vězňům přežít první dny svobody.
Rudá armáda tábor osvobodila 9. května. Někteří z vězňů zůstali v táboře, jiní byli ubytováni v domácnostech. Pětadvacátého května byl vypraven zvláštní vlak do Polska a téhož dne byl ruskou repatriační komisí tábor v Brněnci rozpuštěn. V té době byl již Schindler zajat spojenci a po výslechu propuštěn.
Hochštapler a zachránce v jedné osobě
Fikejz považuje Oskara Schindlera za osobnost, která se v dějinách neobjevuje moc často, která spojuje několik psychologických profilů.
„Na jedné straně bonviván, hochštapler, gauner, na druhé zachránce, Noe z Krakova. Je symbiózou nevalných vlastností a podstaty žití. Člověk hazardér a hráč se smrtí. Člověk, který má rád riziko a byznysmen, který využívá příležitostí. Člověk, který pochopil, že Žid je člověk jako vy nebo já. A neexistovaly u něho zřejmě kategorie jako podčlověk. Zdá se ale, jako by se narodil jen pro ten jediný úsek svého života v Krakově a Brněnci. Protože pak se vrátil do života hráče a stala se z něho lidská troska. Pro zachráněné Židy není podstatné, jaký Schindler byl a po motivaci vedoucí k jejich záchraně se neptají. Oni to jeho zásluhou přežili,“ míní Radoslav Fikejz.
A vypráví neobyčejnou příhodu. „Před deseti lety jsem přednášel studentům z Izraele a promítám fotografie Schindlerova příběhu. Když jsem končil, tak mně na mysl přišel jeden citát z výpovědi zachráněných. Řekl jsem, že Schindler byl pro vězně otcem, byl to náš Bůh, jak to zaznělo v originále. Přišla za mnou starší uplakaná paní a říká mně: To jsou moje vlastní slova, to jsem řekla já. A loni jsem přednášel na židovské obci v Brně. Tam jsem to zmínil s dovětkem, že nevím, zda ještě žije. V sále to zabzučelo - žije, my ji známe! Tenkrát jsem od ní, kromě svědectví, dostal rudou růži. To jsou věci, které vám do konce života zůstanou v hlavě. Je to živá historie,“ říká dojatě historik.
Oskar Schindler žije po válce z nadačních fondů „svých“ Židů, protože jeho život není nijak svatý: neumí hospodařit, pije a neúspěšně podniká třeba s továrnou na beton nebo s farmou na chov nutrií. Pobývá střídavě ve Švýcarsku, pak v Řezně, chvíli v Argentině, ale nakonec se vrací do Evropy. Zemřel v Hildesheimu v roce 1974 a pohřben je v Jeruzalémě.
