Původně měla být realistická socha Jana Kašpara s vrtulí na svém místě až k 2. březnu, kdy si lidé připomenou 90. výročí od jeho smrti. Nakonec byla na prostranství nedaleko Paláce Magnum umístěna hned po Vánocích.
„V lednu či únoru by mohly být velké mrazy a mohl by být problém s osazením. A nyní bylo počasí příhodné a socha byla k dispozici. Byla to akce týmu deseti lidí,“ řekl František Bálek, který má k soše i osobní vztah. Jeho otec byl totiž letecký inženýr a vojenský letec.
Stojí Jan Kašpar v místě, které jste si přál, anebo jste musel hledat kompromisy?
Musel jsem hledat kompromis, ale nebyl zase tak velký. V původním návrhu byla socha více začleněna ke stromu, který stojí opodál.
Co říkáte tomu, že se stala hned populární, neustále se u ní někdo fotí? Sám Kašpar už svou pózou k focení vybízí, jako by počítal s tím, že se kolemjdoucí vedle něj jen postaví a nechají se s ním zvěčnit.
Já jsem s tím počítal. Proto není na soklu, volně stojí a dívá se do budoucnosti letectví jako jeho zakladatel u nás, když měl tu odvahu a jako první Čech do letadla vlezl a vzlétl. Památník není koncipovaný jako pompézní okázalé dílo, stojí mezi lidmi bez jakýchkoli nadnesených gest.
Co bylo na této soše nejtěžší?
Dělal jsem ji rok, ale vlastní socha byla tím nejsnazším. Nejtěžší bylo ji prosadit, všechna jednání okolo. Nejvíc to měli náročné moje žena a pan Miroslav Rubeš, kteří se zasloužili o komunikaci mezi zúčastněnými stranami. Složité pro nás bylo také osvětlení a písmena v nerezi do dlažby. Původně jsem počítal s tím, že budou pískovaná do žuly, ale mezitím se zadláždilo náměstí žulou s pemrlovaným povrchem čili s jinou strukturou, písmena se nedala vypískovat, takže se to sekalo ručně, což bylo velmi náročné.
Už jste se vyrovnal s podezřením z plagiátorství? (Pozn. red.: Česká televize loni upozornila, že dílo se nápadně podobá plastice prvního aviatika od jiného sochaře - psali jsme o tom zde.)
Já jsem se rozhodl, že na to nebudu reagovat, i když to bylo na žalobu. Samozřejmě mám spoustu dokladů, podle čeho jsem Kašpara dělal. V případě, že bych já byl napaden žalobou, byl jsem připraven bránit se účinně a bez jakýchkoli pochybností bych to vyhrál, důkazů mám hodně. V případě vyhraného soudního sporu bych vyhrané peníze věnoval na zaplacení sochy. Celou dobu jsem musel čelit tlakům, které byly proti tomuto jejímu pojetí.
František BálekSochař, 62 let, rodák z Plzně, bydlí ve vesnici na Chrudimsku. Absolvent Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze u profesora Josefa Malejovského. Jeho nová socha Jana Kašpara na pardubické třídě Míru bude slavnostně přivítána v pondělí 16. ledna odpoledne. Od té doby bude také trvale nasvícená. Vedle tradičních materiálů jako kámen a bronz Bálek rád pracuje s různými kombinovanými technikami, pryskyřicemi a sklem. Přestože sochy z ledu a písku nemají dlouhého trvání, získal s nimi mnoho mezinárodních ocenění a uznání, zejména v Itálii, Finsku, Rusku a Švédsku. Na kulturní olympiádě, která byla součástí ZOH v Turínu, získal prvenství. Velkou pozornost vzbudil jeho ledový chrám na Hrebienku ve Vysokých Tatrách. Naposledy pracoval na chrámu přírody inspirovaném proslulým barcelonským chrámem Sagrada Familia - dílo z ledu je umístěno v ledáriu na Pláni nad Špindlerovým Mlýnem. |
Socha ještě není zaplacena?
Rozpočet je kolem 1,9 milionu korun, větší část jsou náklady na výrobu a osvětlení, jehož nastavení a seřízení je velmi náročné a důležité. Socha bude zaplacena až později.
Jak dlouho se věnujete sochařině?
Původním povoláním jsem vyučený modelář keramiky, k sochařině to mělo už blízko. Odmalička jsem se věnoval výtvarným činnostem, modelování, kresbě, malbě.
Je to spíše dřina, či dobrodružství?
Obojí. Práce je náročná. Třeba nyní jsme v sedmi lidech a s dalšími pěti pomocníky dokončili v ledáriu ve Špindlerově Mlýně za 12 dní dílo, při němž jsme zpracovali a stavěli do sedmimetrové výšky 44 tun ledu. Na druhou stranu je v sochařině i hodně dobrodružství. Když vidíte, jak se to rodí a práce člověka naplňuje, potom se potíže překonávají snáz.
Jaký je váš nejoblíbenější materiál?
Led je vedle bronzu určitě jedním z nejoblíbenějších, dělám i z kamene či písku, ze všech možných materiálů. Každý má své a mě baví, že je mohu vystřídat. Každá práce vypadá v každém materiálu jinak a každá si jiný materiál žádá. Široká škála materiálů mi umožňuje daleko víc si to užívat a hledat formy a výrazy soch.
Která vaše díla z ledu měla největší ohlas?
Za největší úspěch považuji vítězství na kulturní olympiádě při Zimních olympijských hrách v Turíně. Potom jsem třikrát vyhrál akci WinterVaasa, byl jsem na třetím místě na pohárové soutěži Blue Ice Cupu ve Švédsku a ve Finsku, byl jsem ledový vicemistr Ruska, cením si vítězství v Tatry Ice Masteru na Slovensku, což bylo malé neoficiální mistrovství světa. Vůbec největší ocenění, kterého si nejvíc vážím, je ledový chrám na Hrebienku v Tatrách, v němž jsem jako hlavní cenu a největší odměnu dostal svoji ženu. Oženil jsem se v něm.
Která z venkovních soch se vám zvlášť líbí?
Jsem spíše tradiční sochař, nemám nic proti modernímu umění, třeba Henry Moor je můj velký vzor, ale mým šálkem kávy není konceptuální umění. Přestěhoval jsem se z Plzně na Chrudimsko a v Chrudimi vídám krásnou sochu mima před divadlem, to je úžasná socha. Ale našla by se řada dalších zajímavých soch.
Mělo by se s plastikami na veřejných prostranstvích šetřit?
Samozřejmě by jich mělo být co nejvíc. Ale doba je taková, že se všude šetří, respektive na nesprávném místě. Podpora umění a soch ve veřejném prostoru by mohla být větší.
