Duševní choroba a soužití v jednopokojovém bytě s matkou-alkoholičkou, ke které se musela vrátit poté, co hotel, v němž pracovala, zkrachoval.
Právě tyto okolnosti se značně podílely na tom, že dnes padesátiletá Renata M. před sedmi lety propadla alkoholu. Byl totiž pro ni jediným způsobem, jak se mohla oprostit od svých problémů a nepříjemných vzpomínek na problematické dětství.
Postupně to ale došlo tak daleko, že kvůli alkoholu a sporům s matkou i sestrou před čtyřmi lety skončila na ulici. Rodina i přátelé s ní přestali komunikovat.
Na ulici žila půl roku
„Bylo to strašné. Nemít v zimě kde spát, nemít peníze... Nikdo z ostatních bezdomovců mi nepomohl. Ani jsem nežila v žádné větší skupině. Na ulici je každý jen sám za sebe,“ popisuje Renata.
Svůj boj ale nevzdala, nechtěla na ulici zůstat do konce života a uvědomila si, že pro to musí něco udělat. Navíc měla štěstí. Do parku, kde přebývala, chodil pár, který jí velmi pomohl.
„Nosili mi tam jídlo, někdy mě u sebe v zimě nechávali přespat. Potom zašli na sociálku. Ti mi zařídili místo v noclehárně a začala jsem prodávat časopis Nový prostor,“ říká Renata, která si ze svého dosavadního životního osudu chce vzít ponaučení.
Před dvěma lety proto začala spolupracovat s organizací CEDR, která pomáhá duševně nemocným lidem. Nyní je tam i zaměstnaná. Jenže ani tak to nešlo zrovna snadno.
Občas totiž pila dál a postupem času začala pít i v práci. Na doporučení sociální pracovnice se nechala hospitalizovat a nasadili jí Antabus, lék používaný při léčbě závislosti na alkoholu. Ten totiž v případě, že dojde ke smíchání s alkoholem, vyvolá velmi nepříjemné vedlejší účinky. Je tak určitou psychologickou pojistkou, aby se člověk opravdu nenapil.
„Renata k nám přišla na doporučení sociální pracovnice města paní Borovičkové, se kterou v té době spolupracovala. Půl roku docházela na rehabilitaci a když se naskytla možnost u nás pracovat, neváhala a práci vzala. Nyní už je zaměstnaná víc než rok. Ze začátku to bylo těžší, pořád bojovala se závislostí. Teď už půl roku abstinuje a až na občasnou špatnou náladu je to úplně jiný člověk,“ popisuje sociální pracovnice CEDRu Lucia Mičicová.
Její obrazy zdobí zdi společnosti
Dnes už Renata bez problémů pracuje a zatímco v dřívějších dobách pro ni bylo jedinou relaxací pití alkoholu, a to mnohdy více než nadměrné, dnes si hlavu čistí při práci, na procházkách a při pletení nebo malování. Její obrazy nyní zdobí zdi pardubické pobočky CEDRu.
CEDR PardubiceObecně prospěšná společnost, která poskytuje od roku 1994 sociální služby lidem s duševním onemocněním v Pardubicích a od roku 2010 i v Ústí nad Orlicí. Organizace vznikla jako organizační jednotka bývalého Střediska křesťanské pomoci, současného SKP-CENTRUM. Společnost poskytuje sociální služby (psychiatrickou rehabilitaci) pro duševně nemocné a provozuje chráněné dílny pro zaměstnávání osob se zdravotním postižením. Snaží se zkvalitnit jejich život, pomáhat jim v integraci do společnosti a překonat problémy spojené s nemocí a zdravotním postižením. |
„Nebo chodím s kamarádkou do cukrárny,“ říká a poprvé se začne smát. Právě v CEDRu si našla nové přátele. Často si tak spolu povídají o svých problémech a snaží se navzájem si pomoci.
Přátelé, které měla předtím, než propadla závislosti, od ní do jednoho dali ruce pryč. Renatě však nejvíc chyběla její starší sestra, která s ní kvůli její závislosti na alkoholu přestala komunikovat. Už to zkrátka nezvládala. Dnes si alespoň volají. „Snaží se mě podpořit, abych už nepila, a nic mi nevyčítá. Věřím, že jednou se mnou i zajde někam na oběd,“ uvádí.
Jednou týdně Renata stále dochází za sociální pracovnicí. „Probíráme spolu mou minulost, abych si to v sobě mohla uspořádat. Mluvíme o tom, co v životě chci. Chtěla bych bydlet ve vlastním bytě, mít lepší práci a hlavně do toho zase nespadnout,“ říká.
Cesta k tomu je ale dlouhá. „Třeba dva měsíce je to dobré, ale pak k tomu zase sklouznu a napiju se,“ uvádí a klopí přitom oči. Nyní proto přemýšlí nad tím, že by se nechala hospitalizovat v protialkoholní léčebně. „Kdybych se ještě jednou napila, šla bych tam. Jednou a dost,“ říká.
„Jsem za polovinou své cesty, jsem na tom mnohem lépe, ale ještě mě čeká hodně práce,“ uzavírá.
