Nyní je už Moškoř v penzi. Ale na dřívější zážitky rozhodně nezapomíná. „Způsoby pašeráků, jak celníky ošálit, neznaly mezí,“ říká.
Které zboží bylo u pašeráků top?
Každá doba měla svoje úskalí. Jak se zdokonalovala činnost celníků, zlepšovala se prozíravost pašeráků. Když jsem nastupoval jako mladý celník v Českém Těšíně, jednoznačně při pašování zboží převažoval alkohol. V Polsku vycházel finančně levněji a taky měli větší výběr. Pašoval se nejčastěji v autech. Jako by Poláci měli ty svoje značky aut přímo přizpůsobeny k tomu, aby dutiny jejich vozidel vyplňovali lahvemi čistého alkoholu, vodky a jiných oblíbených druhů lihovin. Mnohá vozidla měla plastové podběhy v místech blatníků a tam se dalo naskládat i několik litrů.
V souvislosti s pašováním se mluví o mrówkách, kdo to byl?
Po roce 1989, kdy se hranice přece jenom mnohem více otevřela k cestování, nám na hranicích řádily organizované skupiny. Právě jim se říkalo mrówki neboli mravenci. Party působily v Českém Těšíně, kde jsou dva mosty, jeden do Polska a druhý zpátky. Mravenci byli schopní během dne přenést neskutečné množství piva i tvrdého alkoholu. Kvůli stanovenému limitu byli celníci bezmocní a požadované množství museli pustit. Kolikrát však daná osoba prošla hranicí, nikdo nezjišťoval.
Určitě jste to ale někdy spočítali...
Ano. Při jednom z mnoha sledování jsme ve spolupráci s polskými celníky zjistili, že jedna taková skupina stačila během dne přenést z české strany do Polska piva z celé ložné plochy kamionu, který je přivezl ze Slovenska. K pašování sloužily například i speciálně ušité vesty s kapsami na umístění lahví a zejména v zimním období šlo těžko rozeznat, co má cestující pod kabátem.
Vybavíte si nějaký případ ještě z doby, kdy se pašovalo přes takzvanou zelenou hranici?
Pamatuji si jeden unikátní, o kterém mi vyprávěli starší kolegové. Odehrál se několik let po 2. světové válce tady ve Slezsku. Dotyčného muže všichni, včetně strážců česko-polské hranice, znali jako postiženého, protože měl na zádech hrb. Jenže po čase přišlo překvapení. Když se hrbáč zrovna potkal s finančníky na prudkém srázu kousek od hranice, bylo mokro. Uklouzl a upadl. Muži se pak zpod kabátu vykutálel plechový kanystr přesně kopírující jeho záda. Žádný hrb, ale plechová plastika k přenášení alkoholu. Kolik let to dělal a kolik litrů se mu podařilo bez povšimnutí přenést, již nikdo nezjistil.
Hodně se mluvilo rovněž o černém trhu s kulturním dědictvím...
Otevření hranic přineslo velký zásah do kulturních hodnot především v zemích bývalého Sovětského svazu. Celníci ve vlacích i osobních vozidlech často nacházeli schované pravoslavné ikony z vyrabovaných kostelů. Jejich cesta z Polska směřovala na jih Evropy, dominovala Itálie. Sakrální památky byly výnosným obchodním artiklem. Vzpomínám si na mimořádný úlovek celníků v roce 1995, kdy krátce po sobě ve třech případech zajistili 26 kusů nádherných ikon z 18. a 19. století. Největší počet, celkem 14, skrýval autobus jedoucí do Itálie.
Měl jste i smutný zážitek?
Snad největší lítost jsem pocítil u živého ilegálně převáženého zboží. Celníci důkladně kontrolovali polské auto, ve kterém byli v různých skrýších schováni papoušci. Celkem asi nic zvláštního, jenže řidič je měl doslova nacpané v plastových lahvích.
Vzpomínáte na službu v terénu rád?
Práce na hraničních přechodech nebyla snadná. Kontroly aut, kamionů za deště nebo v mrazech nebyly příjemné ani pro nás, ani pro cestující, kteří stáli i hodiny v kolonách u hranic. Taková byla doba, kontrolovalo se všechno. Otevření hranic kouzlo ukrývání zboží před celníky přestěhovalo snad jen na letiště, ale rentgeny kontraband podstatně omezují. V posledních desetiletích jsou významným pomocníkem v odhalování ukrytého zboží služební psi. Dnes umí vyhledat nejen drogy, ale s přehledem vyčmuchají tabákové výrobky, alkohol, zbraně nebo také peníze.
