Vítkovice v černé. Zemřel podnikatel Buksa, jejich fanoušek a mecenáš

Vítkovický hokej přišel o jednoho ze svých největších fanoušků. V nedožitých pětasedmdesáti letech zemřel Aleš Buksa, jeden z nejznámějších moravskoslezských podnikatelů, velký příznivce a sponzor nejen hokeje, ale i dalších sportů.

Aleš Buksa na fotografii z roku 2011. Zemřel před pár dny ve věku nedožitých 75 let. | foto: Alexandr Satinský, MAFRA

O úmrtí informovali členové rodiny. „Respektujte prosím přání rodiny rozloučit se s ním bez přítomnosti veřejnosti,“ stojí ve smutečním oznámení. Od pátku 12. června bude v malenovické Hospodě pod Borovou, kterou Aleš Buksa vlastnil, k dispozici kondolenční kniha. 

Buksa byl úspěšný podnikatel, stal se symbolem multi-level marketingu u nás, působil jako obchodník s kosmetikou, po roce 2016 ale také například podnikal v Ghaně v těžbě vody. 

Zároveň byl milovníkem motokrosu a hokeje. Coby rodák z Ostravy velmi aktivně podporoval hokejové Vítkovice. 

Získal si srdce nejen činovníků klubu, ale i tamních fanoušků. Ti teď neskrývají, že je informace o odchodu Buksy silně zasáhla. Facebook klubu se přebarvil do černobílé barvy a vydal zprávu. 

„Odchodem Aleše Buksy jsem ztratil velice blízkého přítele, rodinného přítele. Posledních deset let se naše rodiny velice intenzivně přátelily, pravidelně stýkaly. Aleš Buksa byl pro mne mentorem, rádcem, a vzhledem k tomu, že jsem v brzkém věku přišel o svého tatínka, jsem jej bral i jako svého otce. Jeho odchod mě velice bolestně zasáhl, stejně jako celou mou rodinu,“ prohlásil šéf HC Vítkovice Ridera Aleš Pavlík. 

Buksa podlehl boji s těžkou a vážnou chorobou už ve čtvrtek 4. června, jeho rodina se rozhodla zveřejnit informaci o jeho odchodu po několika dnech. „Aleš byl výjimečný člověk a nedal dopustit na vítkovický hokej. Vítkovicím patřilo jeho srdce, podporoval je přes dvacet let, pravidelně chodil na zápasy a v období, kdy už nemohl sám docházet na utkání, se aktivně neustále zajímal, jak to s klubem vypadá a jak tým zvládá těžký boj o záchranu,“ řekla manželka Zdenka Buksová. 

Fanoušci Vítkovic už spekulují, jak by měl dlouholetému mecenáši klub vyjádřit poctu. „Pan Buksa by si za to všechno co pro vítkovický hokej udělal zasloužil plachtu se svým jménem pod stropem Ostravar Arény,“ napsal na Facebooku Petr Gottfried. 

Řekl MF DNES: Že kradou politici, je ostuda státu

Aleš Buksa dal v roce 2011 MF DNES rozhovor. „Rakev nemá kapsy, peníze si do hrobu stejně nevezmu. Takže jsem rád, že ty peníze pomáhají. A nejen hokeji,“ řekl například tehdy. Celý rozhovor si můžete přečíst níže. 

Je to ten chlápek, co jezdí rollsem, má svoje letadlo a pod Lysou horou postavil barák jako vystřižený ze seriálu Dallas. Však mu taky skoro každý říká Southfork. Tomu domu. Aleše Buksu, majitele společnosti LR Health & Beauty Systems, ale komentáře k jeho malenovickému sídlu nezajímají. „Je to jejich problém, většinou je za tím závist,“ komentuje hlasy odsuzující vzhled jeho usedlosti. Stejně tak odmítá závistivé hlasy o letadle nebo automobilu značky Rolls-Royce, který má, jak říká, „na jízdu do Ostravy a na letiště“. A letadlo? „Bez toho bych nemohl stihnout tolik, kolik jsem stihl,“ říká.

Aleš Buksa se od většiny podnikatelů v Moravskoslezském kraji ale liší ještě jednou věcí. Mnoho z jeho kolegů v podnikatelské branži jej totiž označuje jako člověka, který jim dal základní impulz k podnikání, jeho přednášky na začátku devadesátých let, poté co se mohl vrátit z emigrace, označují jako okamžik, kdy se rozhodli osamostatnit.

Pro mnoho podnikatelů v kraji jste byl člověkem, který jim dal hlavní impulz do podnikání. Jaký je rozdíl mezi podnikateli na začátku devadesátých let a těmi dnešními? Jak byli tehdy lidé připraveni na podnikání?
Nijak. Tehdy lidi nebyli na podnikání vůbec připraveni. Věděli jediné. Že začíná nový svět. Věděli, že mají šanci začít něco nového. Kdo tu šanci tehdy chytil za pačesy, ten podniká, kdo ne, ten chodí pořád přes vrátnici s píchačkami.

Změnila se za těch dvacet let nějak mentalita lidí?
Samosebou. Všichni lidé se změnili. I „normální“ lidi sledují, co se děje, vidí věci, které se dějí v politice. Sledují, jak se novináři pouštějí do politiků, současných i bývalých. Čtou si v novinách, že je Gross gauner, že ten krade, ten udělal to. To není ostuda jen toho člověka, to je ostuda státu. A nejde jen o politiky, stačilo by se podívat třeba na vrchní státní zastupitelství.

Myslíte některé tamní bývalé soudružky?
Já nevím, jestli byla soudružka, ale mířím tím směrem. Já jsem byl asi taky soudruh. Byl jsem předsedou celozávodního výboru Bytostavu. Měl jsem jet na politickou školu do Moskvy. A kdo jel do Moskvy, ten měl kariéru před sebou.

Takže jste byl skvělá kádrová rezerva. Kde udělali soudruzi chybu, že jste jim utekl na Západ?
Já jsem ten útěk vůbec neplánoval. Prostě jsem hrál v kapele a jeli jsme na Západ. Já až tam pochopil, že to nejsou ti revanšisti, gauneři a nacisti, kteří nám tady v balonech posílají bůhvíco. Viděl jsem, že to jsou úplně normální lidé, dokonce ještě srdečnější než u nás. Nikdo do nich nic necpal, teda kromě obchodních reklam, byli naprosto v pohodě.

Takže jste ten útěk neplánoval?
Naprosto ne. Rozhodl jsem se opravdu až tam. Tam jsem viděl, jak má vypadat třeba řeznictví. V tom kapitalismu, kde všichni měli umírat hladem. Tam bylo řeznictví jako řeznictví, ne půl obchodu vepřových konzerv a ve zbytku regálů hovězí ve vlastní šťávě, jako to bylo u nás. Něco jako fronty tam neexistovalo, byl to úplně jiný svět. Samozřejmě že jsem tam nezůstal kvůli tomu, že tam nebyly fronty na banány, ale kvůli svobodě. Ten pocit tam cítil každý hned. V roce 1971 jsem dostal politický azyl, studoval jsem, pracoval v pojišťovnictví a postupně jsem se dostal ke své práci.

Jak jste vnímal fakt, že jste se nemohl vrátit?
Věděl jsem, že se domů, dokud to nepadne, nedostanu. Byla sice šance se vykoupit, zaplatit a dostat milost prezidenta republiky, ale já jsem nechtěl. Nic jsem neudělal, tak proč bych měl platit deset tisíc marek? Takže jsem tu milost bojkotoval a čekal, až to padne. A bylo o mně známo, že jsem vždy říkal, že v Německu nezemřu. Věděl jsem, že se vrátím.

Poznal jste Němce i Čechy, platí taková ta všeobecná pravidla typu: Němci jsou pracovití, Češi líní, že jsme tady sto roků za opicemi a podobně?
Ty opice platily. Ale už ne. Když jsem se o Vánocích 1989 vracel domů, tak jsem se rozbrečel. Dvakrát. Nejprve když jsme projížděli přes Rozvadov a Cheb, když jsem viděl tu hrůzu, jaká tady je. Samozřejmě že to nebylo jen hrůzou, ale i štěstím. Ale ten pohled na domy, ulice i celáměsta byl hodně deprimující. Podruhé jsem začal brečet, když jsme přijížděli do Ostravy, když se ukázala ta skyline Nové Huti, pak Vítkovice, to jsem byl naměkko. Vždyť jsem Ostravák. V Ostravě jsem vyrůstal. Na haldách a na hokejovém stadionu.

Hokej je asi váš osud, vaše reklamy jsou na dresech Vítkovic hodně vidět. Nakolik je taková reklama přínosem?
Nejde jen o Vítkovice, jde třeba i o národní tým. Mně nejde o to, abych si z toho udělal kdovíjakou reklamu. Samozřejmě že to pomáhá, lidi vědí, že naše firma existuje. Ale je to hlavně o srdíčku. Rakev nemá kapsy, peníze si do hrobu stejně nevezmu. Takže jsem rád, že ty peníze pomáhají. A nejen hokeji. Velkou radost mám i z peněz, které pomáhají například postiženým dětem. Je například krásně vidět, jak se díky penězům, které jsem tam poslal, podařilo ze staré stodoly v Hlučíně vybudovat nádherné místo. To neříkám proto, abych se chválil, ale proto, aby ty peníze posílali i ostatní podnikatelé. (sta)