V České republice si našly práci, a dokonce se jim podařilo zaměstnání i změnit. Bydlí v pronajatých bytech, jejich děti chodí do škol a školek. Životní změnu zvládly, ale neztrácejí naději na návrat. Na návrat do svobodné Ukrajiny.
Anna
Se syny žiji v Ostravě v Mariánských Horách. Pronajímáme si malý dvoupokojový byt společně s mou sestrou Marinou a jejími dvěma dětmi. Přes všechny těžkosti a zkoušky, kterým jsme čelily, jsme se zabydlely, a i když byt není velký, cítíme se tu dobře. Moje děti chodí rády do školky, která je nedaleko od domova, a mají skvělé učitelky. Mému staršímu synovi Nazarovi bude letos šest a mladšímu Mironovi čtyři roky. Rostou velmi rychle a už rok žijí bez otce.
Mám práci, přesněji řečeno dvě práce, protože finančně to není jednoduché. Pracuji v redakci a vypomáhám v obchodě. V Ostravě žiji už rok, cítím se tu jako doma, přizpůsobila jsem se. Vím, kam se podívat, a snadno se tu orientuji. Moje čeština se každým dnem zlepšuje, nemám problém rozumět tomu, co Češi říkají. Mluvit česky je trochu těžší, ale učím se dál.
Svého manžela jsem za rok viděla jen dvakrát, z toho jednou jsme se potkali jako rodina společně s dětmi. Můj muž pracuje a je vojenským dobrovolníkem v Dnipru. Vím, že i pro něj to je bez nás těžké, že se mu stýská, ale zatím se do Dnipra neplánujeme vrátit, alespoň dokud neskončí válka.
Hanna
Žiji v pronajatém bytě se svými dvěma dcerami. Kristinkou, které budou letos tři roky, a Viktorií, té je sedm. Vika chodí do školy v Polance nad Odrou, která je blízko našeho domu. Zpočátku jsem ji tam vodila, ale teď už chodí do školy sama. Kristina chodí v Mariánských Horách do školky.
„Mají vymyté mozky.“ Ukrajinci se s ruskými příbuznými neshodnou i nebaví |
Pracuji, starám se o domácnost a sama se učím česky. Pracuji jako redaktorka v MF DNES a píšu články o dění na Ukrajině. Můj manžel Alexej žije a pracuje v ukrajinském městě Dnipro, kde je i vojenským dobrovolníkem.
V Ostravě se cítím dobře, ale chybí mi příbuzní a blízcí v okolí. Občas se setkávám s děvčaty, která přijela z Ukrajiny, ale je to jen velmi zřídka.
Žiji přítomností, snažím se najít pozitivní momenty v současné situaci, na budoucnost zatím nemyslím.
Elena
Já a mé dvě dcery Polina a Lesja si pronajímáme garsonku v Mariánských Horách. Máme vše, co potřebujeme k normálnímu životu, potřebný nábytek, nádobí, televizi, byt je světlý, čistý a útulný, také se nám velmi líbí okolí.
V České republice se mi líbí, je tu klid a pohoda. Česky už rozumím a snažím se mluvit, děti už mluví dobře a rozumí svým vrstevníkům. Dcery mají mezi Čechy kamarády. Polina chodí na gymnázium a Lesja do školky.
„Dětem říkám, že otec bojuje s drakem.“ Co dělají manželé uprchlic |
Nejdříve jsem krátce pracovala ve škole jako uklízečka, do února jsem pracovala v rychlém občerstvení. Teď práci měním, snad mi vyjde, nechci to zakřiknout.
Můj manžel od prvních dnů války brání Ukrajinu. Nyní je v Doněcké oblasti. Je důstojníkem a pracuje na velitelství. V Ostravě se cítím dobře, mám to město ráda. Ostrava je klidná, není tam moc lidí, vždycky je tam volná doprava, která jezdí podle jízdního řádu. Líbí se mi, že je v Ostravě snadné se kamkoli dostat.
Mám jen obavy o budoucnost svých dětí. Jak to bude s Polinou a třeba s jejím dalším vzděláváním. Do kdy tady budeme...
Marina
Do Ostravy jsem se svými dětmi Polinou a Glebem přijela o pár dní později. Sestra na mne naléhala. Nejdřív jsem kategoricky nechtěla nikam jezdit bez manžela. Ale pak jsem si uvědomila, že musím své děti zachránit a dostat je do bezpečí.
Zpočátku to bylo velmi těžké psychicky. Psychicky a místy i fyzicky. Teď už jsem si zvykla, je to snazší. Bydlíme v malém bytě, děti chodí do školky. Já sama v mateřské škole pracuji, můj pracovní rozvrh mi i umožňuje přivést a vyzvednout děti ze školky včas.
Ukrajinská redaktorka: Rusové nevzali v potaz jediné, sílu ducha našeho lidu |
Začínám čím dál víc mluvit a rozumět česky. Dětem se ve školce líbí, učitelkám rozumí, ale do češtiny se nehrnou.
Všechno se zdá být v pořádku, ale mně a dětem se po manželovi a tatínkovi moc stýská. Je 1 500 kilometrů od Ostravy ve frontovém městě Záporoží, pracuje v obranném průmyslu. Za rok jsme se viděli dvakrát. Děti často říkají, že se brzy vrátí domů. Hrají hry, do kterých se velmi často na dálku zapojuje i manžel a hrajeme je tak celá rodina.
Když si vzpomenu na chvíle, kdy jsme přijeli poprvé – všechno bylo cizí a asi i děsivé. Ale pak jsem vyřešila veřejnou dopravu, našla dětem lékaře, školku, sehnala práci. Všechno se začalo zlepšovat. Teď už se v Ostravě cítím docela dobře.
Co bude dál, to se, stejně jako před rokem, teprve uvidí. Ale doufám, že se brzy vrátíme domů.
Tatjana
V březnu jsme s mou kamarádkou Marinou, jejími dětmi a s mou, dnes už devatenáctiletou, dcerou Dášou a desetiletým synem Sašou odjeli do České republiky. Když jsme přijeli, měla jsem pocit, že všechno kolem nás je cizí. Bylo to psychicky velmi těžké, všechno opustit a odjet pryč... Ale klid dětí byl nade vše.
Teď už jsme se adaptovali. Je to už dvanáct měsíců, co jsme přijeli. Bydlíme s dětmi a manželem. Ten za námi přijel v létě, kvůli nemoci ho vyřadili z vojenské evidence. Máme malý jednopokojový byt, ale cítíme se v něm dobře. Je dobré mít kolem sebe děti. Všude je klid.
Deník Ukrajinky: Rusové si užívají smrti a své beztrestnosti |
S manželem pracujeme, děti studují. Saša chodí na českou základní školu, ale ani z té ukrajinské nevypadl. Dělá ji na dálku. Teď je ve čtvrté třídě. Ve škole se mu líbí, našel si spoustu kamarádů. Ve třídě má i jednoho kluka z Ukrajiny. Dcera studuje online na ukrajinské vysoké škole, brzy bude mít zkoušky.
Loni na konci března jsem dostala práci v úklidové firmě. Manžel zase pracuje pro firmu, která instaluje solární panely, často jezdí na pracovní cesty.
V Ostravě se cítíme uvolněně a příjemně. Seznámili jsme se s českými přáteli, kteří nám pomohli zařídit byt. Chybí nám domov, moc se nám stýská po rodičích, po bratrovi, nikdy jsme nebyli tak dlouho od sebe, voláme si každý den. Těšíme se na naše vítězství a na návrat domů na Ukrajinu.
