Divadlo loutek oslaví v prosinci 60 let od svého vzniku. Jeho současný umělecký šéf Václav Klemens pro něj nedávno nastudoval klasickou pohádku pro děti o Zlatovlásce, přesto je jeho ctižádostí ukázat, že i loutkoherci dokáží udělat skvělá představení pro dospělého diváka.
Václav KlemensNarodil se 23. května 1964 v Opavě. Po maturitě na gymnáziu pracoval v Ostravě jako hasič (tehdy vlastně požárník). Původně vystudoval pedagogickou fakultu, teprve pak byl přijat na pražskou DAMU, obor činoherní režie. Po dvouletém angažmá v olomouckém divadle odchází v roce 1994 do Divadla Petra Bezruče, kde setrvá šest sezon. V roce 2000 nastupuje jako umělecký šéf činohry do opavského divadla a o čtyři roky později odchází na stejný post do olomouckého divadla, ale trvale bydlí stále v Ostravě. V roce 2007 nastupuje jako režisér a umělecký šéf do Divadla loutek Ostrava. Kromě toho od roku 1995 s jednou delší přestávkou vyučuje na Janáčkově konzervatoři herectví (mezi jeho žáky patří Michal Čapka, Lucie Žáčková, Ivana Uhlířová, Tereza Cisovská, Pavla Gajdošíková, Michal Sedláček…). |
Důkazem budiž například úspěšný Deník Ostravaka od Radovana Lipuse nebo největší loutkářský festival v Česku Spectaculo Interesse, který Divadlo loutek pořádá každé dva roky. Přestože Václav Klemens jako dítě do zdejšího divadla nezavítal, nakonec se toto místo pro něj stalo zásadní výzvou.
Město poznal jako hasič
"Nejsem přímo rodák z Ostravy, ale pocházím z tohoto regionu. Narodil jsem se v Opavě a velký kus dětství jsem prožil ve Štítině. Ostrava si mě poprvé pořádně přitáhla po maturitě, kdy jsem zde začal pracovat jako požárník, označení "hasič" se tehdy považovalo spíše za hanlivé a patřilo dobrovolnickým vykonavatelům této profese," usmívá se v kavárně Divadla loutek při rozhovoru. Jako požárník pobýval ve městě pouhý rok.
"Taková krátká perioda mezi střední a vysokou školou. Tatínek neměl úplně odpovídající politický profil, takže dostat se na vysokou školu a vysněný obor nebylo tak jednoduché. Působil jsem na požární stanici na Fifejdách, v letech 1983 – 1984. Být hasičem nebyla pro mne vůbec odtažitá volba: otec byl hasič, moje maminka pracovala u hasičů a můj brácha nakonec také zakotvil u hasičů. Tam někde v té poloze státních zaměstnanců – hasiči, hajní, četníci – v tom byla tradice naší rodiny, a to že jsem skončil u divadla, u těch komediantů, jak říkala moje babička, tím jsem tradice úplně zpřetrhal."
Ovšem již v té době hrál divadlo, amatérské.
"Divadlo mě přitahovalo čím dál víc, měl jsem svůj amatérský soubor. Hrál jsem během středoškolských i vysokoškolských studií. Režíroval jsem i případně hrál, když jsem musel jednoho člena vyhodit, protože mi nechodil na zkoušky."
Vrátil se ovšem jako profesionální činoherní režisér, absolvent DAMU. Po dvouletém působení v olomouckém divadle dostal nabídku na angažmá z Divadla Petra Bezruče.
Vysněné Michálkovice
"To bylo v roce 1994. Bezruči mě nesmírně přitahovali, práce souboru, zejména v inscenacích režiséra Janíka, se mi moc líbila. A ta představa, že budu dělat s takovým souborem a že budu kolegou režiséra Josefa Janíka, byla úžasná! Ale Ostrava jako taková mě vůbec, ale vůbec nepřitahovala, měl jsem z ní depresivní pocit. Hrubé, drsné, nevlídné město. Působilo na mě nepřátelsky, a jako útočiště jsem vnímal právě Divadlo Petra Bezruče, tam jsem se cítil opravdu skvěle," vzpomíná režisér.
Nakonec si díky divadlu zamiloval Ostravu natolik, že po řadě let učinil rozhodnutí natrvalo zakotvit a divadlo dělat právě v Ostravě.
"Při mém nástupu do Ostravy, to jsem měl čerstvě založenou rodinu, jsme chvíli bydleli v Havířově. Tady v Ostravě jsme 15 let bydleli v centru a asi před třemi lety jsme se přestěhovali do vysněné lokality do Michálkovic. Bydlíme v takové části, kde jsou jenom jednosměrné ulice, na kterých v noci klidně potkáte srnce. Skoro jako by to s Ostravou ani nesouviselo," rozplývá se umělec.
A ve chvalozpěvu pokračuje: "Člověk je rád, že po práci může střed města opustit a ocitnout se úplně jinde. Na dědině, která má sice své problémy, ale pro vás je to místo absolutního klid. Vypadá to tak, že jsme se na to místo doslova zafixovali. Ani o prázdninách jsme nikam nejeli, protože nám tam nic nechybělo."
"Michálkovice jsou městskou částí a nechci jim z toho nic ubírat, ale pro mne je to vesnice – říkám to v tom nejlepším! Ale i ony mají své různé části a ne všechny jsou stejně přitažlivé. Musím říct, že Hornické muzeum Důl Michal mě baví, zejména v tom, jak vytváří představu, že to tam ti chlapi zrovna opustili," popisuje Václav Klemens svůj vztah k Ostravě.
