„Naše kariéra je hodně spjatá s Ostravou. Chodilo se zkoušet po zdejších hospodách, jako byl třeba Žalák nebo U Waldy naproti rozhlasu, kde to ještě dnes funguje. Pak to bylo také U Pošty či U Rady, kde jsme spolu s naším kolegou Jindrou Kvitou strávili téměř celé mládí a kde si máčel dlouhé vlasy do piva,“ vzpomíná Vlasák.
Vlasák se do Ostravy poprvé vydal už na konci 70. let. „Bylo to tehdy přes uměleckou agenturu s kapelou Pavla Nováka, dojížděl jsem z Hranic. Bylo tady sice pár zajímavých objektů a lásek, ale nikdy jsem v Ostravě nezakotvil,“ popisuje dlouhovlasý basák.
Václav Vlasák
|
Také zpěvák František Michalík, zvaný Fany, není ostravským rodákem, ale pochází z Nového Jičína. Ostravu objevil až díky Citronu v 90. letech. „Nejstarší vzpomínky se mi spojují právě s vítkovickou oblastí, kde byly zbořeniny a zároveň je obklopovala jistá mystika. Vypadalo to tady téměř jak měsíční krajina. Bylo to opravdu krásné a pořád je. Pamatuji si, že tady vedl malý obchvat, a tak Ostrava pro mě v té době byla především doly a šachty, zkrátka překážky na cestě,“ směje se zpěvák a s jistou nostalgií v hlase vzpomíná na oblíbené hornické slavnosti.
Ostrava získala evropský rozměr
„Dny horníků, to byly muzikantské žně. Konaly se všude - v Ostravě, Karviné, Havířově. Škoda, že dnes není tolik možností k hraní. Už se tady ani netěží, což jsem si zpočátku neuvědomoval, protože ještě na jednom koncertě před pár lety jsem říkal lidem, že jestli pod námi je nějaký důl, tak aby i tam zazněly tóny naší hudby. Z publika se ovšem ozvalo, že tady už se půl roku nefárá,“ dodává Michalík.
František Michalík
|
„Já si pamatuji jen samá nádraží a zmrzlé palce. Ve vlacích se netopilo a neměli jsme ještě auta. Muzikanti byli chudá parta,“ doplňuje Vlasák. „Ostrava už však není taková šeď, všechno se změnilo. Město získalo evropský rozměr. Dolní oblast Vítkovice je úžasná. Dříve tady byli havíři, doly a velká černá díra. Vždycky tady však byla spousta tvrdých a od srdce hrajících kapel.“
Fany Michalík zase nikdy nezapomene na svou první jízdu tramvají. „Natáčel jsem desku Vypusťte psy a jel jsem za tetou tramvají. Byla to snad má první jízda v životě. Já tehdy vůbec netušil, že existují chlapi, co se líbí chlapům. Bylo to v roce 1990 a mně bylo sotva dvacet let. Ve zcela prázdné tramvaji po desáté večer si ke mně jeden takový přisedl a nabízel mi lentilky. Pak mě vytáhl do pátého patra s tím, že mi chce pustit Maláska. Zřejmě jsem se mu líbil,“ vypravuje zpěvák a dodává, že utekl v okamžiku, kdy došlo na prohlížení sbírky odznaků. „Říkal, že mu chybí jen jeden a já mu pohotově řekl, že ho mám doma, načež jsem rychle vyběhl.“
Setkání s legendami - to byl dlouho jen sen
Podle obou muzikantů byla významným ostravským fenoménem burza. „Na zdejších haldách jsem si poprvé koupil kazety Helloweenu. Prodejci tam měli svoje zboží rozložené jen tak na novinách,“ přibližuje Michalík.
Kapela Limetal
„Na černých burzách jsem muziku nakupoval v době, kdy bylo naprosto nemyslitelné, že se s takovými kapelami vůbec někdy setkáme osobně. Nám se to ovšem později povedlo, ať už to byly skupiny jako Judas Priest, Deep Purple, Uriah Heep, Nazareth, Dream Theater, Deff Leppard nebo Whitesnake, se kterými jsme hráli. Přitom tehdy za totality, když jsme si je načerno kupovali, tak jsme vůbec neměli potuchy, že se s nimi jednou sejdeme na stejném pódiu. V tomto směru se nám splnil jeden obrovský sen. Citron byl fenomén, který se dostal do Evropy. Přitom jsme nebyli Pražáci. Hráli jsme v Rusku, Polsku, Beneluxu, Francii, západním Německu... Před pětadvaceti lety jsme vyprodali velkou halu stejně jako dnes Kabáti,“ vyjmenovává Vlasák s tím, že Citron se v dobách minulých výrazně podílel na tom, že se z Ostravy stala jakási Mekka heavy metalu.
Spory s Radimem Pařízkem jsou pryč
Samotný Limetal má za sebou teprve krátkou historii, protože vznikl před pár lety. Podle Vlasáka je ale možná škoda, že už v 80. letech nevytvořili dvě kapely, které mohly hrát vedle sebe. „Když bilancuju, tak dnes to oddělení vnímám velice pozitivně. Je škoda, že dříve to nebylo možné. Je ale dobře, že existují obě kapely, každá je výborná, přičemž nikdo nikdy nebude horší, nebo lepší. Obě skupiny dělají dobrou hudbu a posluchači si mohou vybrat. S jídlem roste chuť a musíme ještě něco zkusit,“ plánuje Vlasák, který si život bez hudby nedokáže představit.
Je také rád, že dřívější spory s Radimem Pařízkem, kterému zůstal Citron, jsou už minulostí. „S Radimem jsme se dvakrát potkali a musím říct, že jsme zastrčili kolty a zvítězil mezi námi zdravý rozum. Však už jsme také ve věku, kdy se bavíme, jaké prášky bereme na tlak, místo toho, s kterou děvčicou bychom byli rádi,“ usmívá se baskytarista.
„Postavili jsme se na vlastní nohy. Bez médií to bylo daleko složitější, ale hrajeme sami za sebe. Mám z toho velkou radost, protože lidé na nás chodí a děkují nám - a v tom je smysl,“ shodují se Michalík s Vlasákem.
