Vše ale začalo na počátku 70. let, kdy se o Ostravě díky bigbítu vědělo až v Praze. Jednou z klíčových událostí byl tehdy bigbítový salon. „Oficiálně nesl název Beat Salon 71 a účast v jeho finále se stala jedním z našich největších úspěchů. Se Starem jsme však hrávali hlavně v okolí Ostravy, zejména po venkovských hospodách, kde každá měla velký sál,“ vypráví Petr Vitásek.
Narvané hospody i koncerty v kulturním domě
„Jezdili jsme do Havířova, Karviné, Českého Těšína i do Valašského Meziříčí. Například jsme často hrávali na Prajské, na Hlučínsku, kde byla velká základna našich fanoušků, místní hospody praskaly ve švech. Tak dvě stě lidí bylo vevnitř a venku stály další dvě stovky, co se tam nemohly dostat. To byl tehdy bigbítový ráj, zvláště když začali hrát Beatles, Stouni a pak Deep Purple nebo Hendrix. Na tuhle štaci jsme vyráželi opravdu často,“ vypráví muzikant.
Petr Vitásek
|
První rockový klub na Ostravsku Školka jej sice minul, ale hrávali v kulturním domě, tehdy zvaném VŽKG alias Vítkovické železárny Klementa Gottwalda, na takzvaných čajích.
„Střídali jsme se s Ivošem Pavlíkem. Tenkrát už tam zpívali Standa Hranický s Věrou Špinarovou. To byly časy, když jsme se chlubívali, že jsme finalisté Beat Salonu 71. Naše hvězda sice zazářila, ale jinak byla Ostrava tenkrát špinavá, člověk vyšel ven a měl plné oči sazí. Když jsme šli do kostela v bílé košili, tak po návratu nám zůstal černý límec,“ usmívá se kytarista.
Když přijela slavná kapela, začaly manévry
Tehdejší život podle něj nebyl lehký, Státní bezpečnost totiž číhala na každém rohu a jen vyhlížela, kde by našla vhodnou záminku k zásahu.
„Existovaly tady party mániček, které policie houfně naháněla a stříhala. Z jejich řad se rekrutovala i spousta grázlů, ale takoví nebyli samozřejmě všichni. Když do Ostravy přijela nějaká slavná kapela, policie měla přímo manévry, čekala pak na sebemenší důvod, aby její příslušníci mohli tu partu ztlouct a rozprášit. Těžko se nám žilo,“ dodává Vitásek.
Ani kapely za socialismu nezůstaly bez dohledu. „Tehdy byly ještě povinné předváděčky, přesně se jim říkalo přehrávky, kdy jsme museli vystupovat před komisí. Repertoár mohl mít jen třicet procent zahraničních písní. Jindy zase vyžadovali, aby zpěvák uměl i anglicky, jednu dobu chtěli zpěv v angličtině úplně zarazit, když začali vyžadovat doklady na státnice z angličtiny,“ vypočítává Vitásek.
A dobový kolorit popisuje ještě podrobněji: „Neujalo se to, takže to nechali tak, ale pokaždé se snažili najít nějaké mouchy. Nám třeba radili, abychom se přejmenovali. Vytýkali nám, že jsme Star, vždyť to je prý imperialistický název. Takže nám navrhovali změnu na Starce, k čemuž naštěstí nedošlo, ale třeba Flamingo se muselo přejmenovat na Plameňáky a z Rangers se stali Plavci,“ doplňuje.
Star? To podle názvu kytar
„Naštěstí jsme měli výborného manažera, hráli jsme pod hlavičkou Bytprům Ostrava, pod učňovským střediskem, a náš manažer na něm působil jako zástupce vedoucího. Případné výtky dovedl dobře politicky ‚okecat‘. Zařídil nám mimo jiné také měsíční angažmá v Mezinárodním táboře mládeže na Slapech, kde jsme vesele zpívali anglicky, aby ti ‚zlí imperialisté‘ přece dobře rozuměli, co jim chceme říct,“ usmívá se Petr Vitásek.
Na svou dobu však i přes chytlavý název tato kapela neměla až tak hvězdné ambice, jak by se mohlo na první pohled zdát. „Název Star nevznikl proto, že bychom se cítili býti hvězdami, ale podle kytary jménem Star. Tento model se vyráběl v rámci značky Jolana, která byla tehdy součástí našeho kytarového parku,“ vysvětluje hudebník. Posléze, když se kapela Star rozpadla, začal Petr Vitásek po dalších peripetiích působit jako profesionální hráč pod hlavičkou Pragokoncertu a jezdíval na štace třeba do Norska.
„Při návratu domů nás pak v Těšíně čapli celníci a museli jsme vyložit všechna auta a schválně nás nechali stát několik hodin. Byli naštvaní, že jsem si třeba přivezl video, což nebylo běžné, dávali nám to pěkně sežrat,“ usmívá dnes už s odstupem Petr Vitásek.
