Performer a výtvarník Jiří Surůvka patří k ikonám ostravské umělecké scény. Jeho vystoupení mají neopakovatelný styl. Když se jej zeptáte na oblíbené ostravské místo, řekne: "Halda, to byl takový náš Klondike jako za časů Jacka Londona. Tehdy moc hrdinů nebylo, ve filmu Brzobohatý, Kačer, Kukura."
Profil: Jiří Surůvka
|
Surůvka v Ostravě vyrůstal v šedesátých letech a stále se jí drží. Přestože ví, že Ostrava je nekomfortní město, a to zvláště pro umělce. "Já jsem se tady narodil, jinak už bych tady nebyl. Asi je to zákon přírody, že máš rád to místo, kde ses narodil, i kdyby to bylo místo pekelné," konstatuje se smíchem.
Ostrava podle něj trochu pekelné místo je, ale to mu nevadí. "Je tady docela tvrdé vydělávat na živobytí, takže povrchní tatrmani v Ostravě dlouho nevydrží," vysvětluje.
Táta chtěl, abych se jmenoval Emil, ale máma mu to zatrhla a podlehla dobově oblíbenému jménu Jiří. "Tedy Jurij. V podstatě jsem ze čtvrtiny Rus, z poloviny Polák a jenom ze čtvrtiny Jihomoravák po babičce, která je z Třebíče, takže z Vysočiny," popisuje Surůvka.
Není to jednoduché. Dědeček legionář Vladimír Lozinski byl sice polského původu, ale narodil se na Sibiři. "Rodinu měl v Kyjevě. Za revoluce byl jeho otec zabit a část rodiny je v Kanadě a v USA. Přidal se k legionářům, byl dvakrát zraněn a vrátil se přes Marseille za babičkou. Celý život utíkal před bolševiky, ale nakonec jej stejně jejich chapadlo dostihlo tady v Československu," barvitě vypráví umělec. Po dědovi zdědil knihovnu, kterou jako kluk hltal.
Jiří Surůvka nezná nudu |
Oblíbených míst má Surůvka v Ostravě hned několik. Nejvíce ale asi vzpomíná na místní haldu. "Měl jsem oblíbené místo, haldu v Hrabůvce. Struskovou haldu. Na úpatí stála původní vesnice Hrabůvka, kde zůstalo dnes už jen pár domů," vzpomíná nadšeně.
"Halda, která hořela, to byl náš Klondike. Za ní byla řeka Ostravice plná betonů, různých jezů a trčících drátů. Nad ní byly ty ruly, jak je popisuje taky Honza Balabán. Býval tam s námi i Radek Pastrňák," líčí výtvarník.
Ruly, ty se táhly od Dolu Jeremenko až do Hrabové, bylo to nad zemí vedené potrubí. "Jen z jedné strany byl ochoz, takže když člověk vylez na tu rulu, tak mohl taky sletět, z pěkné výšky. Pche, to bylo právě to vzrušení, že jsme po těch rulách chodili. Někde se ta trubka blížila až k zemi. Jindy byla ve výšce pěti i více metrů," dodává ještě dnes hrdě Surůvka.
Ostravské stopy Evy HudečkovéV neděli 11. listopadu nezapomeňte na další díl Ostravských stop. Na natáčení televizního seriálu Kamenný řád zavzpomíná herečka Eva Hudečková. |
Běhat po nich ale nikomu nedoporučuje. "Občas skutečně někdo spadnul a zlámal si nohu. Taky jsme tam měli taková místa... protože šlo o podivné území nikoho, tak jsme se tam v létě koupali u splavu, ale voda byly plná odpadu z papírny," popisuje dobrodružné zážitky.
Nevadilo jim tehdy ani, že řeka smrděla celulózou a měla rezavou barvu, nahoře zpěněnou.
Pro známého výtvarníka byl život na struskové haldě unikátní svět plný dobrodružství a tajemství. Když se tam nedávno byl podívat, tak žasnul, jak se halda proměnila v divoký porost. "Jako v románu Ztracený svět. Ještě čekám, že tady někde vzlétne k nebi pterodaktyl," směje se Surůvka.
