Kramár například nedávno jako moderátor vystoupil v multifunkční aule Gong, stal se jediným hostem samostatného pořadu talkshow Petra Kubaly Kafrárna a nedávno přijal pozvání do poroty fotografické soutěže Moje rodné město.
„Každý večer hraju jinde, jsme kočovníci a většinou přijíždíme hodinu před vystoupením, takže času není mnoho, zvláště ne na poznávání okolí. Vím, že v Ostravě jsem hrál mnohokrát, a když v ní bydlíme, tak po představení se jedu třeba podívat do Stodolní ulice. Na Ostravu mám jenom dobré vzpomínky, jezdím sem rád, protože Ostrava má ohromné publikum,“ vyznává se Kramár.
„Z hlediště se v ní vždycky dočkám skvělé odezvy, která pro nás herce představuje formu dobíjení energie. Pořád jezdíme nahoru dolů po Česku, jsme unavení, ale pak přijdete na jeviště, a když máte dobrého diváka, tak se ztracená energie rychle vrací. Postaví vás jako zázrakem na nohy; a v Ostravě nikdy nebylo nouze o nápady – právě proto, že je v ní tak skvělé publikum,“ pokračuje ve vyprávění.
Maroš KramárSlovenský divadelní a filmový herec a moderátor se narodil 26. dubna 1959 v Bratislavě. Pochází z herecké rodiny, na divadle a v televizi účinkoval už jako dítě. V roce 1978 absolvoval herectví na Státní konzervatoři v Brně. Po ročním působení v Brně zakotvil v Divadle Andreja Bagara v Nitře (1979–1985). V letech 1985 až 2008 byl členem činohry Státního národního divadla v Bratislavě. Získal různá ocenění a v posledních letech pravidelně účinkuje nejen na Slovensku, ale také v Česku. V současnosti má po premiéře nové hry Už ti nikdy nenaletím, s níž jezdí po Slovensku. Natáčí nový televizní seriál Statek, dlouhodobě spolupracuje na seriálu Zázraky přírody. Nedávno se představil v ostravském Domě kultury Akord s inscenací Mandarinkový pokoj, která je na jeho repertoáru už 22 let. |
Do Ostravy jezdil Maroš Kramár se zájezdovými inscenacemi ještě za totality coby člen Slovenského národního divadla. Více mu ovšem v paměti utkvěla divoká porevoluční doba.
Město heren
„Ze svých návštěv, které jsou většinou ryze pracovní a sotva je možnost po představení někam zajít, si pamatuji, že v Ostravě bylo vždy hodně heren. Ty ale nemám rád, v žádném případě nejsem gambler. A pak vím, že v Ostravě vždy byly nádherné holky,“ usmívá se slovenský herec.
„Nevím, jestli to je díky těm pecím nebo železárnám, dolům nebo díky čemu, ale jsou opravdu krásné. Zvláště pohled mají uhrančivý, černé oči. Krásná děvčata, to je pokaždé silná vzpomínka na Ostravu,“ konstatuje Kramár. „Pochopitelně ještě máte pořád tu Stodolní, i když bývala daleko lepší, veselejší, plná krásných lidí, teď už je ale za zenitem.“
Často spolupracuje se svým slovenským krajanem Dušanem Rapošem, trvale usazeným na Ostravsku. Natočili společně třeba Fontánu pro Zuzanu 2, drogové drama Suzanne či nedávno třineckou muzikálovou komedii Muzzikanti.
K čemu všemu jej režisér a současně ředitel místního Minikina Rapoš nutil, přiznal Kramár v pořadu Kafrárna v ostravském klubu Atlantik.
Injekci? Dobře. Ale pak postelovou scénu s Evou
V jedné scéně si totiž měl jako feťák píchnout injekci. „Bojím se, zvláště z injekcí mám panickou hrůzu. Říkal jsem mu: ‚Dušane, poslouchej, to je film. Natočíte někoho jiného, jak si píchá, pak střih na mě a já zahraju, jak jsem v rauši.‘ On ale prohlásil: ‚Ne! To musí být v jednom záběru. To je život! Musí to být doopravdy!‘ Chvilku jsem přemýšlel a pak mu říkám: ‚Dobře, ale mám podmínku. Zítra točíme tu postelovou scénu s Evou (Eva Vejmělková, manželka Dušana Rapoše, pozn. aut.), to bude taky doopravdy, dobře?‘ Odpověděl: ‚No tak to ne, ne, uděláme to střihem,‘“ usmívá se herec.
Podle Kramára je Ostrava nepřímo zodpovědná i za jeho další divadelní úspěch. „V Bratislavě mám ze svého staromládeneckého bytu divadlo. Konají se v něm představení na způsob bytového divadla, říkám tomu privátní divadelní večírek u mě doma. Jezdí ke mně lidé z celé České i Slovenské republiky a nejvíce jich snad jezdí právě z Ostravy,“ líčí slovenský herec.
„Ostrava je v tomto výjimečná, zřejmě v ní žije hodně lidí, co mají rádi kulturu a jsou ochotní za ní vyjet. Jedou do Bratislavy, zaplatí si hotel, a to vše proto, aby mohli navštívit mé bytové divadlo,“ obdivuje Kramár.
Když se zpětně ohlíží za svou kariérou, je s ní i přes dílčí výhrady velice spokojený.
„Kočovný život je náročný a vždy, když už nám to leze krkem, tak si říkáme mezi sebou: ‚Představ si, kolik kolegů nám závidí, protože musí sedět doma. Nebo kolik lidí vůbec takto sedí doma, přitom by rádi něco takového dělali.‘ Každý jsme si strůjcem svého štěstí. Přitom já jsem na volné noze a můžu odmítnout, co nechci,“ dodává známý herec a moderátor.
