Sociální drama s komediální nadsázkou zachytilo mnoho ostravských reálií. „Myslím, že tehdy jsem měl zrovna rýmu nebo chřipku. Přicestoval jsem na Stodolní, kterou mám od té doby moc rád. I když i hospody se v ní mění, takže jsem si už musel najít jinou oblíbenou restauraci, kde si rád dám jejich úžasné steaky,“ usmívá se sympatický herec, který byl loni jednou z hlavních hvězd českotěšínského filmového festivalu Kino na hranici.
O Ostravě Kassai hovoří velmi nadšeně. „Vzpomínek na Ostravu mám více díky dvěma představením uváděným na Slezskoostravském hradě při Letních shakespearovských hrách než z natáčení Slunečního státu,“ přiznává herec.
„Jeho natáčení pro mě tehdy znamenalo jen pár dní v Ostravě. Na Shakespearovi to jsou i čtyři noci, takže pak už vím, kdy a kam zajít. Navíc prostor na hradě je úžasný pro hraní, ovšem až na výpadovku kolem, kde je provoz silný až tak, že je slyšet kamiony nebo pištící vlaky. To ale nic nemění na tom, jak skvělé místo to je,“ zdůrazňuje herec.
Fascinoval obrovský prostor Colours
Mimo jiné je pro něj zajímavá vzpomínka i na charakteristickou „ostravštinu“.
„V rámci svého hereckého projevu ve Slunečním státu jsem se snažil osvojit si onen typický krátký ostravský přízvuk. Na pár krátkých vět to jde,“ usmívá se. „Dlouhý monolog už by byl náročnější. Tam se to snad povedlo, dokonce jsem k tomu dostal i kladné odezvy. Ani nebylo nutné odposlouchávat mluvu z ulice, stačilo pozorovat některé členy štábu. Ten samý model fungoval i během natáčení filmu Musíme si pomáhat, kdy po mně Honza Hřebejk chtěl, abych mluvil česko-německým nářečím. Mezi členy štábu byla Němka, takže jsem sledoval, kdy mluví česky,“ přirovnává Csongor Kassai.
Ostravu poznal rovněž v rámci festivalu Colours of Ostrava. „Dvakrát jsem zažil Colours ve Vítkovicích. Jednou jako divák na celé tři dny a jednou jsem tam vystupoval na divadelní scéně v inscenaci 100 Wounded Tears (v roce 2010 – pozn. red.). Fascinoval mě zejména ten obrovský prostor. Stačí, když se postavíte doprostřed a kolem vás je přes tisíc diváků, a je to neskutečné,“ líčí herec, jenž se na Colours vrátil jako divák o něco později.
„Bylo to ohromné. Co mě třeba zaujalo, byl fakt, že i když prší, nikomu to nevadí. Každý si to užíval, nikdo to neřešil. Setkává se tady prostě skupina nadšenců pro hudbu i společenské bytí. Bavilo mě, jak proudí živá řečiště lidí z jedné části areálu do druhé,“ vzpomíná Kassai a srovnává Colours s festivalem Pohoda v Trenčíně. „Tam je jenom velká širá pláň, kde je všude všechno, kdežto tady musíte vytvořit trasy pro lidi, a navíc v tak nádherném prostoru.“
Csongora Kassaie oslovuje i drsná minulost Ostravy. Dnes herec rád baví publikum sugestivním ztvárněním záporných postav.
„Mám oblíbené postavy z podsvětí, kromě Lucifera je to například postava vodníka z divadelní adaptace Kytice. Vždy mě ale zajímá, proč mě do toho obsazují a co se mnou chtějí,“ říká a vzpomíná: „Nejvíce mě asi zaujala postava upíra. Viděl jsem náhodně v nějakém večerním programu ještě toho prapůvodního Upíra Nosferatu z roku 1922, kde jej ztvárnil známý herec Max Schreck. Sice jsem tehdy viděl jenom fragment, ale stačilo to, jelikož jsem měl velké potíže s tím koukat se na takové scény před usnutím. Nohy jsem si tehdy schovával pod deku, aby mě za ně nikdo nemohl chňapnout,“ směje se. „Myslím si, že v dětství si každý takovým obdobím prošel a našel si nějaký prostor pro svého strašáka.“
