Baskytaristka Eva Turnová je spjatá s působením v legendárních kapelách DG 307 a The Plastic People of The Universe (PPU). Do Ostravy s nimi zavítala mnohokrát při koncertních šňůrách. Ještě dnes se jí vybavují památné okamžiky z již zaniklého rockového klubu Cihelna v Ostravě-Přívoze.
„Naše první návštěvy Cihelny v devadesátých letech byly magické, protože jsem právě začínala působit v kapele DG 307 a celou mě to pohltilo. Byla tam atmosféra, kterou jsem třeba v Plasticích nezažila. Nastoupila jsem a za dva měsíce byla na světě deska, což by u Plastiků vůbec nešlo. Tam všechny party skládal Mejla. Hodně jsme tvořili, improvizovali, Pavel Zajíček (textař) měl velký charisma, kterým jsme byli všichni opojený,“ vypráví Eva Turnová.
Návštěvy spjaté tehdy mimo jiné také s Ostravou se trefily do příhodné doby. „Byla to navíc doba, kdy byl takový undergroundový boom, Pavel byl ve formě, do pražské Akropole na nás chodilo třeba pět set lidí... A Ostrava byla další z míst, kde se mi hodně dobře hrálo. Pak jsme tu párkrát hráli s Mejlovým Šílenstvím a hodněkrát s Plastikama,“ dodává Turnová.
Eva Turnová Narodila se v roce 1966. Pochází z Prahy a je známá svým hraním v kapelách DG 307, Půlnoc nebo The Plastic People of Universe, kterou ale loni opustila. Od roku 2000 má vlastní hudební projekt s názvem Eturnity. Kromě hudby se věnuje psaní a výtvarné tvorbě. Ostravu poznala právě díky rockovým koncertům, když sem s uvedenými kapelami zajížděla na turné. Nedávno se ale v Ostravě představila jako autorka krátkých vtipných útvarů, které vydala souhrnně pod názvy Turnové háje. Několik z nich věnovala příhodám inspirovaným pobytem v Ostravě. |
Při jedné z návštěv Cihelny se jí do paměti zapsal i podivný nápis na zdejší zdi. „My jsme tam tenkrát blbly s manažerkou a fotily se všude možně po klubu. A na zdi tam byl nápis: „Chceš se zabít? Tak jdi a udělej to. Pokud na to máš.“ Nás bavila prostoduchost toho výroku a vytrženost z kontextu, tak jsem se tam vyfotila se skleničkou panáka. Tvářím se hrozně drsně, ale něčím je ta fotka strašně roztomilá...,“ usmívá se Turnová.
Ostraváci se tak nestylizují
Ostravu si ale spojuje spíš s lidmi, než s místy. „Když jsme tady hráli, nikdy nebyl čas na procházky, spíš se až do ranních hodin něco probíralo. Ostraváky vnímám jako drsný a otevřený, což je mi příjemný. Nestylizujou se tolik jako v Praze. Takže pro mě tu panuje taková příjemná uvolněnost. Po čtení za mnou přišel kluk, že by si chtěl koupit knížku, ale má peníze jenom na jednu. Tak si sed ke stolku a v tom bordelu přečetl během dvou hodin všechny čtyři díly a nakonec si koupil dvojku, tedy druhý díl,“ vypráví baskytaristka a nyní také oblíbená autorka krátkých literárních útvarů zvaných sloupky.
Vydala jich již několik pod společným názvem Turnové háje. Některé z nich v sobě nesou zřetelnou inspiraci právě Ostravou. Jak vznikají?
„Vždycky tam musí být silný vjem, ať už je to téma, věta, která aspiruje na pointu, nebo popis nějaké postavy, která mě zaujme. Nebo třeba paradox. Zbytek pak většinou dokreslím. Při mých 1 400 znacích musí mít sloupek spád a zároveň do sebe musí všechno zapadat, což se málokdy v reálu stane.“
V případě sloupku Ostravské PR ji inspiroval rozhovor se třemi fanoušky na baru. „Bavili jsme se na téma moje psaní, kdy jsem se snažila vysvětlit, o čem píšu, a zjistila jsem, že to nejde, obzvlášť po několika jamesonech.“
„A pak to byla věta jednoho z nich: ‚Jo, ženská za basou, to je panečku katalyzátor,‘ kterou jsem pak zopakovala v různých obměnách,“ vzpomíná Turnová.
Rozpad Plastiků byl velké zklamání
Málokdy se stane, že vyfabuluje úplně celý sloupek. „A stejně tak málokdy převyprávím příběh tak, jak se stal. Paradoxně jsou to totiž nejmíň záživné sloupky. Oproti nějakému vystavěnému příběhu často působí jako taková nízkopodnětová kaše. A vůbec nepomáhá, že říkám: Ale to se celý fakt stalo!“
Před pár dny zavítala na pověstnou literární Paseku básníka Petra Hrušky. Představila na ní některé ze sloupků po vystoupení básníka a autora takzvaných říkaček Milana Krupy. „Věci od něj se mi moc líbily. Připomněly mi naše slovní hrátky s Vráťou Brabencem, když jsme jezdívali s Plastikama. Před mým čtením mě pak trochu zaskočilo, že mě Petr zahrnul do ankety na téma Co byste dělali, kdyby se rozpadli Plastici. Protože pohled zevnitř po patnácti letech hraní je úplně jiná věc, než když se ptáte fanouška.“
Minimálně deset z těch patnácti let v Plasticích pro ni bylo nádherných, a že přišel rozpad slavné kapely, to je pro ni velké zklamání. „Příznivci to vnímají tak, že se kapela ‚omladila‘. Ale nikdo si nemůže vážně myslet, že jsme se sešli a řekli si, že kdo si vytáhne kratší sirku, tak pude a nastoupí mladá generace. Ta situace byla pro čtyři lidi v kapele včetně jejího zakladatele neúnosná a celej průběh odcházení komplikovanej a bolestnej, že bych o tom musela vyprávět hodiny, a stejně by to pak zase nebylo objektivní, takže se tomu tématu raději vyhýbám,“ dodává Eva Turnová.
Turnová o politice mluvit nechce
Na pozvání Petra Hrušky přijela velmi ráda. V létě se s ním setkala na festivalu Colours of Ostrava. „Četla jsem na jeho workshopu Vznik tvorby na mém turné, které končilo čtením ve Lvově. Byl to jeden z nejpříjemnějších zážitků, protože řidič mě nejdřív místo k Petrovi odvlekl omylem na nějaké obrovské festivalové fórum, kde se řešilo téma Rusko a Evropa,“ vzpomíná Turnová.
Tehdy se úplně zpotila, protože o politice mluvit nechce. „Už jsem si připravovala výmluvu, že mám tajnej sraz s Björk, když na mě někdo zavolal, že se spletli. Takže nastala velká úleva. Byla jsem najednou úplně rozjásaná a na workshopu jsem prohlásila, ať se mě ptají na co chtějí, že jim řeknu všechno, hlavně že nemusím mluvit o Rusku,“ usmívá se.
Napsala o tom další ostravský sloupek. „Jmenuje se Kontušovka a workshop. Večer jsme pak šli do baru v Lese a někdy ve tři ráno mě asi po šesti kontušovkách kluci zavedli dolů, kde hrál mladík na kytaru v takovém až lynchovském oparu. A tam vlastně to čtení pokračovalo...“
