Ten dům už nestojí. Musel ustoupit stavbě nájezdu na Místeckou ulici. Dnes v těch místech, na křižovatce ulic Výstavní a Halasovy, stojí kruhový objezd.
A právě u něj se před sedmdesáti lety, 30. dubna 1945, odehrála tragédie, která mnoha lidem pokazila radost z osvobození.
Kvůli nedorozumění a nečekaně rychlému postupu osvoboditelů zaútočily ruské bitevní letouny na slavící dav. „Ve směru od dnešní průmyslovky přijely tuším tři ruské tanky až před náš dům,“ vzpomíná na dobu před sedmdesáti lety Milan Stohel.
„V tom najednou přiletělo letadlo. A ten ruský tankista říká: Éto ničevó, éto naši,“ přidává se stejně starý Jiří Kubínek, bydlící v roce 1945 nedaleko. „Pak ten ruský voják vystřelil nějakou raketu, ale už bylo pozdě, začaly padat bomby. Jedna bouchla přímo před tím naším barákem. Já jsem stál právě ve dveřích a ten výbuch mě odfoukl o nějakých deset metrů,“ dodal Jiří Kubínek.
„Stáli jsme ve dveřích, ven mě maminka nepustila, když vtom někdo zavolal ‚Pozor, letadla‘. Tak nás maminka zahnala do sklepa. Tam jsme byli, když to bouchlo. Všechny věci spadly na zem, byli jsme černí od sazí, všude byl prach z uhlí, v těch sklepech nešlo vydržet,“ vzpomíná na výbuch bomby Milan Stohel.
Následky výbuchu bomby mezi slavícími obyvateli Vítkovic byly tragické.
„Mohlo tam být tak šest sedm mrtvých. Pamatuji, jak jednoho, říkali mu Študent, odnášeli na nosítkách do nemocnice, ale jestli si dobře pamatuji, tak to nestihli,“ vypočítává Milan Stohel následky nešťastného výbuchu. Vítkovická nemocnice přitom byla jen pár desítek metrů daleko.
Tragická událost na křižovatce dnešní Výstavní a Halasovy ulice nebyla v té době ničím výjimečným. Fronta se v době ofenziv pohybovala často tak rychle, že letci nevěděli, kde se jejich útočící jednotky pohybují. Jednou z variant, jak letce na vlastní jednotky upozornit, bylo vystřelování raket.
„Takové útoky byly poměrně časté,“ vzpomíná na osvobozovací boje tehdejší velitel tanku 1. čs. tankové brigády Bedřich Opočenský. „Kolikrát jsme tak rychle postoupili, že si spletli linii. A pokud jsme nevystřelili zelenou raketu, nevěděli, že jsme vlastní,“ vysvětlil veterán.
Zápis v kronice vítkovického obvodu popisuje událost z 30. dubna 1945, včetně útoku sovětského letadla a výčtu obětí bombardování. Kronika je k nahlédnutí, stejně jako tisíce dalších dokumentů, v digitalizované podobě v Archivu města Ostravy.
Právě rychlý postup tankových jednotek byl důvodem shození bomby i podle dobového zápisu v kronice vítkovické radnice, jehož fotokopii poskytl MF DNES Archiv města Ostravy.
„Mnozí z občanů v zápalu radosti chtěli rudoarmějce častovat. A sovětská letadla, která hlídkovala u silnice, nebyla raketou včas upozorněna, že to jsou sovětské jednotky, proto z letadla bombardovala tento úsek v domnění, že to jsou vojáci německé armády, kteří houfně ustupují.“
„Zahynula tam naše sousedka Jiřinka Holzová a další lidé, můj otec byl zraněn,“ přidává další detaily Milan Stohel.
Vítkovický kronikář byl ještě přesnější. „V tomto chaosu našli smrt občané: Kaloč, děti rodiny Čermákovy, Holzová, Beneš a manželé Filipovi. Na sovětské vojáky střílela Němka Mattelli, která zastřelila dítě, po svém činu nebyla však dopadena.“
Zraněný otec Milana Stohela byl přenesen do nedaleké vítkovické nemocnice, rodina o jeho osudu vůbec nevěděla.
„Až od nějakého souseda jsme se dozvěděli, že je tatínek v nemocnici, tak se tam maminka druhý den vypravila,“ vzpomíná pamětník, tehdy desetiletý chlapec.
„Tatínek měl velkou ránu na zádech, druhou přes stehenní kost. Jednu střepinu mu nevytáhli, žil s ní až do své smrti. Tři měsíce byl v nemocnici, já mu tam nosil obědy. Nemocnice byla plná zraněných z bojů, zpočátku ležel tatínek ve sklepě porodnice na nosítkách, nikde jinde nebylo místo.“
Ani samotný pobyt v nemocnici nebyl sám o sobě jistotou, že zraněný přežije. Vedle dalších věcí, spojených se zraněním, hrozilo i jiné nebezpečí.
„Vzpomínám si, jak tam chodil nějaký ruský důstojník, s revolverem v ruce, na takovém řetízku, na každého mířil a ptal se ‚German? German?‘ Hledal zraněné Němce. Byl to strašný pocit, když jsem viděl, jak na tatínka míří. Až sestřička, která tam přišla, vše zachránila,“ dodává vzpomínku na první dny po osvobození Milan Stohel.
Pro samotné Vítkovice ale válka samotným osvobozením neskončila. Díky aktivitě místních Němců měla ustupující okupační vojska stále přehled o tom, co se ve městě děje. A svých informací němečtí vojáci využívali.
„V noci ze dne 30. dubna na 1. května 1945 pak byla část sovětských vojsk umístěna k odpočinku ve škole na rohu Zengrovy a Ocelářské ulice. Pravděpodobně někdo z vítkovických Němců upozornil německé vojsko, v té době ještě mající obsazenou Starou Bělou, na tuto okolnost, na což zahájila německá dělostřelecká baterie v noci palbu na tuto školu z bělského návrší. Střely míjely cíle a většina z nich dopadla do obytného domu na křižovatce ulic Chodské a Nerudovy... Dne 1. května 1945 byli z rána zbylí Němci vzati jako rukojmí do školy na Ocelářské ulici,“ popisuje poslední válečné události ve Vítkovicích tehdejší kronikář.
