„Rád využívám denní předměty, které mě obklopují, a přitom už ztratily svůj prvotní účel,“ říká Ivo Sumec, jenž v minulosti vystavoval své malby předmětů denní potřeby například v Dole Michal nebo na Hlubině. Aktuální výstava v Domě umění potrvá do 10. března.
Sumcova tvorba je pozoruhodná jak náměty, tak i materiálem, z nějž je vytvořena. Jako by do prestižní výstavní síně natahal industriální změť a dal jí nový smysl. Ve své tvorbě totiž využívá staré pneumatiky, do barev přimíchává bláto, hlínu, popel, dokonce gumo-asfalt používaný běžně pro nátěry střech či lepenek. Zachycuje tak pomíjivost a dodává nový význam.
Z jakého rozsahu vaší tvorby je výstava Člověčí věci vytvořena?
Obsahuje výběr z posledních asi pěti šesti let. Jde o díla, která vybrala kurátorka Renata Skřebská. Nechtěli jsme sahat příliš hluboko, retrospektiva nebyla záměrem. Chtěli jsme spíše výstavu, která nabídne soustředěnější celek. K dispozici bylo dvě stě či tři sta obrazů, ale i objekty, kresby. Kurátorka vybírala z několika větších celků, aby pak přizpůsobila díla zvolenému tématu Člověčí věci. Tak, aby se obrazy dotýkaly zástupné metafory – věc jako člověk anebo zbytek nějaké věci, která se vztahuje k člověku.
Většinou se věnuji figuře, ale namaloval jsem i bagr, říká malíř Pavel Forman |
Působíte v Ostravě a v Prostřední Bečvě. Kde vznikala tato díla?
Většina vystavených děl vznikla v mém ateliéru v Ostravě-Vítkovicích. Některá jsem vytvořil v ateliéru na Dole Michal a část jsem vytvořil doma během covidu. Zastoupeny jsou objekty, ale i kresby. Zvláště kresby považuju za důležitou součást mé tvorby. Nejde o skici nebo návrhy, ale o svébytné věci, které jsou pro mě stejně důležité jako obrazy. Třeba obraz Strom je takovou velkoformátovou kresbou na papíře a ukazuje mou práci s křehčími materiály, kdy jde vidět jistou devastaci nebo destrukci, která doprovází můj proces práce.
Není výjimkou, že váš vystavený obraz je potrhán. O tom je také vystavený Strom?
Je to inspirované stromem, na který koukám doma z okna. Je to lípa, nejčastější strom v Prostřední Bečvě, kde bydlím. Hned vedle něj je obraz nazvaný Bečva inspirovaný stejným místem. Ten zachycuje můj pohled na řeku s jistým nadhledem. Pohled shora na koryto řeky, která je temná. Má to v sobě i ekologické aspekty, odkaz na ekologické havárie. Nejde jen o otravu u Valašského Meziříčí, ale nedávno někdo vypustil do řeky nějaké akvárium a zamořil část řeky. Bydlím od ní asi jen třicet metrů, takže její přítomnost mě výrazně ovlivňuje. Řeka ve mně vytváří i svou hlukovou stopu, podle toho, jestli je v ní hodně, nebo málo vody.
Na Bečvě vznikla i Mléčná dráha, obraz využívající otisk nalezené pneumatiky?
Vytvořil jsem ji během covidové izolace doma v garáži po návratu z cesty po Itálii. Jsou v ní zakomponovány i odřezky z různých zbytků, na nichž z dřívějška zůstala nějaká stopa po barvě. Pneumatika a její otisk vytvořily motiv dráhy, je to metafora k cestování, k možnostem cestování.
Cestování třeba i do Domu umění? Je to pro vás kariérní meta?
Ne tak docela. Vystavovat v Domě umění je pro mě velká čest, přitom ale neuvažuji o své práci v pojmech kariéry. Ovšem v každém případě je to podstatné. V Ostravě působím od devadesátých let. Tehdy jsem tu zakládal Galerii Fiducia a chodil také do Domu umění. Viděl jsem tu většinu výstav a dnes to nejsem jen já, komu dala prostor. Kamarád Pavel Forman vystavuje v přízemí. Je to zásadní instituce pro prezentaci umění.
Přestavba ostravských jatek má nominaci na prestižní evropskou cenu |
Dominantu vaší expozice tvoří obraz inspirovaný barokní poezií Bohatství a zlato jsou jen světa bláto z roku 2019. Jak vznikal?
Je to ještě z období mého ateliéru na Dole Michal, pohrávám si v něm s tématem vanitas – marnosti. Hlavním motivem je nějaká krajina a nějaký horizont, na němž stojí jednoduché zátiší, které může evokovat architekturu, nějaký industriální celek. Ve skutečnosti jde ale o jednoduchost, štětec a lahev, hrnek. Ve fragmentech, aby to nebylo na první pohled zřejmé. Jednoduchá symbolika je završena použitím lesklých flitrů, které upomínají na laciné pozlátko, taková moralita. Černobílá linka je udělaná vápnem, aby nebyly použity klasické konvenční barvy. Nemám v ateliéru barvy v tubách, spíše si je míchám, protože na takové obrazy jich potřebuji několik kýblů. Zbytek je poléván barvou namíchanou z různých druhů hlíny. Vzhledem k tématu mě zajímaly ty hlíny, které jsou hodně železité, je to pořád o té metafoře, kontrastu země s čistým horizontem.
Je to velmi industriální ve smyslu vrstvení materiálu a celek je ovlivněn průmyslovou architekturou. Těžní věž pořád za oknem, vysoké pece potkávám pravidelně svou cestou do ateliéru. Ostravu mám zažitou. Interpretace jsou otevřené, může to být třeba i falešná modla, podstatný je otevřený horizont nebo stopy hadrem, které jsou na něm vidět.
Ostrava je ale dnes již více industriální spíše v těchto obrazech než ve skutečnosti.
Samozřejmě. Pro mě je nad to vše důležité, že jde o motiv zátiší. Dnes je průmyslová Ostrava turistickou a muzeální záležitostí. Spíše mě zajímají přítomné stopy, jak se proměňuje. Proto například na dalším obrazu 24/7 zachycuji motiv kancelářské práce, což si myslím, že je současný problém Ostravy. Čtyřiadvacet hodin denně po celý týden neustálé nasazení. Neustálá podřízenost a tlak, zažívám to jako každý z nás. To je motiv obří lopatky na smetí nebo využití rastru podlahy z železné pavlače u mého ateliéru. Ocelové rošty jsem pomocí grafitu přenesl na plátno, tu syrovou podlahu, kde je vidět i nýtování. Pouze ji namalovat, to nebylo ono.
Ostravské stopy: Magnetismus Ostravy funguje spolehlivě, říká malíř Sumec |
Proč malujete takové nepodstatné věci, jako jsou odhozený hřeben nebo prasklá miska?
Využívám denní předměty, které mě obklopují, a přitom už ztratily svůj prvotní účel. Třeba jsem vytvořil sérii obrazů, na kterých je zachycena prasklá dřevěná miska. Ztratila svůj původní účel, ale může se dál rozvíjet a může být využita pro vytváření dalších variací. Věci ve svém původním poslání pomíjejí, ale to pro ně nemusí být vůbec špatné. Třeba starou plechovou vanu, která dosloužila, používám na dříví. Není to ale pravidlem, záleží na situacích. Třeba hlavní obraz Hrábě, to byla banální situace na workshopu. Správce tam měl nějaké nářadí, věnoval se něčemu jinému, bylo brzké jaro, slunce vrhalo dlouhé stíny, to mě fascinovalo. Jak se může banální předmět proměnit v tak silný výrazový prostředek. Stín se stal jejich nedílnou částí, i když jsem je pak už nikdy neviděl.
Využíváte nejen neobvyklé materiály jako popel nebo lógr z kávy. Dominantní u vás mohou být i pneumatiky, z nichž jste vytvořil velký objekt. Jak tyto věci objevujete?
Obecně mě zajímá recyklace zbytků, odřezky pláten. S tím souvisí i motiv vázy z pneumatik. Využívám je častěji, ne pravidelně, ale některé obrazy jimi maluju. Často využívám jejich stopu, zachycení jejich pohybu. Zajímají mě objekty, které už dosloužily a je možnost je nějakým způsobem vrátit zpět, ale v jiném účelu. Proto ty kusy pneumatik formované jako váza, která má lidské, figurální parametry. Některé pneumatiky jsem dříve sbíral, nacházel je u cesty, nebo třeba jejich torza. Při sympoziu v Kutné Hoře jsem jezdil po okolí a sbíral jejich otisky. Některé pneumatiky použité v Domě umění jsou nalezené, některé jsem si vybral ve sběrném dvoře, tak aby vytvořily tuto homoli.
Pneumatika je vám ale rovněž metaforou k marnosti soutěžení, když malujete sportovní kruhy jako deformovaná kola?
Jde o obraz Olympiáda, motiv olympijských her vytvořený roku 2018, namalovaný pomocí dehtu, hlíny, popelu a akrylu. Zachycuje téma soutěže – soutěž a olympiáda jako metafora všech nejrůznějších soutěží a marnosti soutěžení. To jsou pro mě ty olympijské kruhy, vlastně jenom torza. Proto jsem se rovněž ohradil i vůči slovu kariéra, na kterou jste se ptal dříve.
26. prosince 2023 |
