Jeho malby z posledních pěti let nyní představuje výstava Den noci v ostravském Domě umění, jež potrvá až do 11. února. „Mít kořeny je pro tvorbu důležité. Vycházet z nich a mít se kam vracet, je to jako odrazový můstek,“ říká umělec a bruntálský rodák, jenž v minulosti procestoval Evropu, Ameriku i Asii.
V mládí jste měl heavymetalovou kapelu, byl jste básníkem. Vypadá to, že jste k umění vždy tíhl. Proč jste nakonec zakotvil u malířství?
Původně jsem měl literární ambice a už na gymnáziu jsem vydal básnickou sbírku. I tehdy jsem se ale věnoval i výtvarnému umění. Chodil jsem na zušku a maloval odmala. Vždy jsem k výtvarnému umění směřoval, ale netušil jsem, že se to stane mou prací.
Pak jste však odešel studovat do Německa...
Tam jsem nejprve začal studovat současnou německou literaturu na Humboldtově univerzitě. Později jsem byl přijat na akademii v Berlíně, a hlavní cíl se tak přesunul k výtvarnému umění. Studoval jsem konceptuální tvorbu, což mě ale moc nebavilo, a po ukončení studií jsem se nakonec rozhodl, že se začnu naplno věnovat malbě.
K umění jste se dostal brzy. Podporovala vás rodina? Přece jen ne každý se jako umělec dokáže uživit.
My jsme byli sportovní rodina. Samozřejmě tlak z rodiny probíhal s tím argumentem, ať se umění věnuju jako hobby a najdu si nějaké seriózní zaměstnání. Kromě mého dědy Karla, který je dnes legendou naivního umění, ale který vlastně nevěděl, že umění dělá, nebyl v rodině nikdo, kdo by měl k umění vztah a podporoval mě.
Zážitek je to hlavní, říká lektorka výtvarných dílen pro lidi s handicapem |
Co vás táhlo zrovna do Německa?
Za prvé jsem mluvil německy, takže tam nebyla jazyková bariéra. A za další byl Berlín v té době mekkou umění ve střední Evropě. Mě to jako dvacetiletého mladíka lákalo. Celá ta scéna, hudební, výtvarná, i město samotné. Nebylo lepší podhoubí.
Delší čas jste strávil ve Spojených státech. Co vás přivedlo tam?
Měli jsme tam výstavu a jedno místní muzeum si koupilo moji práci, dva obrazy. Měl jsem tak nějaké peníze a řekl jsem si, že tam pocestuju. Jeden můj známý mi tehdy nabídl, zda nechci být na jedné univerzitě hostujícím profesorem. A později, když jsem se vrátil do Čech, mi nabídli, zda tam nechci vyučovat.
Když jste nabral zkušenosti v zahraničí, nechtěl jste spíše zakotvit tam?
To si představuje asi každý ve dvaceti letech. Později ale člověk velmi oceňuje, když má někde kořeny. Současný svět nám umožňuje pohybovat se, kde chceme. To dříve nebylo, a proto jsem asi pociťoval to pnutí jít pryč. Spíše si ale myslím, že i pro tvorbu jsou kořeny hodně důležité – vycházet z nich a mít se kam vracet. Mít je jako odrazový můstek.
Cestoval jste ale hodně. Jak vás to ovlivnilo?
Zahraniční zkušenost pro mě byla klíčová. Utvářelo mě to v mladších letech, člověk získal mnoho dovedností nejen ve výtvarném oboru, ale i jako člověk.
Co vás nakonec přinutilo k tomu, tady opravdu zakotvit?
To bylo jednoduché, stal jsem se otcem a začal jsem učit na Ostravské univerzitě. Našel jsem si tady tak zázemí.
Bruntálský rodák Pavel Forman ve svých dílech často zobrazuje deformované postavy. (19. ledna 2024)
V tvorbě se věnujete z velké části figurální malbě a vaše obrazy jsou dost specifické. Jak jste si našel cestu k tomuto stylu?
Opravdu z drtivé většiny se věnuji figuře, ale je pravda, že před lety jsem namaloval i bagr. Člověk nebo zvíře se objevují velice často. Výrazem, držením těla, deformací i barevností se dá vyjádřit mnoho věcí, aniž bych musel používat nějaké další výrazové prostředky.
Většinou vyobrazujete skutečné lidi. Čerpáte hlavně ze života?
Ke zvratu došlo, když se mi narodila dcera. Motiv dítěte se u mě objevoval už dříve, ale dceru jsem měl neustále před očima. Takže jsem na to reagoval. Mnoho lidí, které vyobrazuji, znám. Jsou to například děti mých známých a podobně.
Dříve jste vycházel i z popkulturních základů…
Byly to různé známé osobnosti. Například různě zdeformovaný Mao Ce-tung, zobrazoval jsem zpěváky i herce, třeba Arnolda Schwarzeneggera. V tomto směru vyvěralo moje nadšení ze street artu. Nařezání šablon, spreje a popkultura.
To se však časem změnilo...
Můj malířský výraz je zredukovaný. Nejen barevně, jinak pracuji také s prostorem a figurou. Už to není ta křiklavá šablona a sprej, je to intimnější, šerosvitové, barevně ukázněnější a jednodušší.
Co tento vývoj ovlivnilo?
Myslím, že to je jednoduše věkem. Mám rád, když se to někam hýbe. K těm starým přístupům se vracím, ale už se na to dívám jinou optikou, věkem i zkušeností. Pracuji v jiných souvislostech.
Ostravské stopy: Estébáci nevydýchali výstavu v podchodu, vzpomíná výtvarník |
Jaké používáte techniky a postupy?
Z devadesáti procent pracuji s fotografií. Sám si fotím nebo mám různé archivy v počítači. Fotografii dále zpracovávám. Snažím se připravit skici – ty z velké části dělám v počítači. A pak je přenáším na plátno pomocí nových technologií i uhlem. V poslední době jsem začal využívat i umělou inteligenci.
Jak přesně?
Své návrhy jsem nechal přes aplikaci předělat a čekal, co nabídne.
Na umělecké scéně je AI vnímaná dost kontroverzně. Vám nevadí?
Jsem hodně zvědavý, jak se může zapojit. Technologie jsem vždy využíval k tomu, aby mi usnadnily proces. Možná je to tím, že jsem od přírody trochu línější. Ale stejně jako různé digitální technologie či lasery mě zajímala i umělá inteligence. Zkoušel jsem, ať za mě vytváří návrhy na obrazy, skici.
Jaký byl výsledek?
Bohužel v současném stadiu mě výsledky neuspokojily. Určitě ty obrazy nebyly lepší než ty moje. Možná to zní nabubřele, ale mně se nelíbily. Ale zajímalo mě, jaký mi umělá inteligence nabídne impulz k malbě. Z návrhů, které mi nabídla, jsem pár vybral. Samozřejmě to ale nenahradí tu malířskou stránku. Je tam plátno, barva, která je nanesená určitým způsobem, a to už umělá inteligence nezvládne.
Takže ji vnímáte jako pomocníka?
Je to zábava. Bavilo mě si s tím hrát, protože za ty roky už člověk přemýšlí, ne jak to namalovat, ale co malovat. Občas mám pocit, že mi dochází témata...
Odkud tedy čerpáte inspiraci?
Okolo sebe. Na téma, které mě zajímá, si udělám archiv a začnu se mu věnovat. Dost často v tom lze najít i nějakou posloupnost.
Jak jste se dostal k deformacím?
Vždy mě hodně zajímalo, co nás lidi odlišuje od zvířat. Do jaké míry jsme i my zvířaty. Jako mladší jsem tíhl i k levnějšímu hororu, a tak jsem se tam tu kafkovskou metamorfózu snažil promítnout. Poslední léta mě to fascinuje. Není v tom nějaká hluboká myšlenka, často to vznikne i spontánně. Ale baví mě výsledek, ten mutant, co z toho vyleze.
Výstava v budově bývalých jatek ukazuje život v Ostravě očima zvířat |
Jaká díla mohou lidé vidět na vaší aktuální výstavě Den noci?
Představuje výběr z mé tvorby za posledních pět let. K vidění jsou zhruba dvě desítky maleb, které vznikaly v covidu a po něm.
Jsou z velké části velkoformátové. Co vás k nim vede?
Mám s malým formátem problém. Vyhovuje mi lidské měřítko nebo i větší. Umožňuje rozmach, je to pro mě přirozenější.
Chystáte něco dalšího, nového?
Poslední rok do prací hodně zapojuji kresbu. Práce vznikají na šepsovaném plátně, kdy přiznávám jeho původní strukturu. Kreslím do něj a maluji.
Jak dlouho vám zabere jeden obraz? Přece jen jsou některé opravdu rozměrné…
Formát v tom vůbec nehraje roli. Někdy se podaří dokončit během jednoho dne, jindy to trvá měsíc. Daří se mi malovat dva obrazy měsíčně, ale někdy to jde lépe, jindy hůř.
Nemáte někdy tvůrčí krizi?
Zjistil jsem, že ji mívám pravidelně co dva roky a trvá asi čtyři měsíce.
Jak s ní bojujete?
Čekám, až to přejde. Důležité je, se z toho nehroutit a dál pracovat. Počkat, až to přejde a vyloupne se to. Někdy pár pláten zničím a vyhodím.
Nedělá vám špatně ničit vlastní díla?
Já je vyloženě neničím. Většinou je použiju na něco jiného nebo přetřu, ale špatně mi to dělá. Někdy je odstavím bokem a vrátím se k nim časem znovu.
26. prosince 2023 |
