S kapelou Nedivoč vydal debutové album Vale pletichám a v Heligonce má vlastní one man show s názvem „Jen tak“. Nedávno uveřejnil na YouTube skladbu Nenačita, vtipnou parafrázi známého hitu Felicita.
V Heligonce vystupujete pravidelně od prosince 2015, když jste byl přizván jakožto „falešný účetní“ do Nohavicova pořadu Do klobuka. Jak na tento okamžik vzpomínáte?
Zavolali mi, abych přišel říct lidem něco vtipného. Byl to pro mě šok, protože jsem se musel rychle rozhodnout ze dne na den, jestli tam půjdu, nebo ne. Zrušil jsem tehdy důležitou schůzku a šel do toho. Taková hozená „Nohavica“ se prostě musí zvednout. Vůbec jsem nechápal, kde a vedle koho jsem se to ocitl. Museli jsme s Jarkem narychlo vymyslet, jak mě těm lidem podat a kdo vlastně jsem. Tak mě napadlo, že bych mohl být Jarkův účetní.
Pak začala éra Kabaretu BO!, který vysoko vyzdvihlo i hodnocení na serveru iDNES.cz. V čem spočívá jeho kouzlo?
Podle mě je Kabaret BO! geniální souhra třech lidí a alchymie, která mezi nimi vznikla. Jarek je bard, principál a značka, Robert Kuśmierski je úžasný akordeonista a muzikant a já tam mezi těmito dvěma pilíři lítám jako uragán. Každý máme tu svou roli. Já se starám o scénky a skeče, které si sám píšu, a tu a tam i o nějaké písničky. Jarek mi dal naprostou důvěru a volnou ruku. Co přinesu, to se na lidi vyzkouší a pak teprve vidíme, jestli to funguje, nebo se to zahodí a jede se dál. Kabaret BO! je sled písniček, kupletů, scének a všech dalších možných forem, které jsou za sebou tak rychle, že si divák často nestačí skoro nic zapamatovat. To myslím v pozitivním slova smyslu.
Jakou zkušenost si ze spolupráce s Jarkem Nohavicou odnášíte?
Jarek mě naučil hodně věcí. Zaprvé být na pódiu pevný v kramflecích a nedivočit. I tak s tím dodnes trochu zápasím. Jsem takový neurotik a někdy bych nejraději řekl a udělal všechno najednou anebo snad i dřív, než mě to napadne. Hodně rychle mi v hlavě skáčou a spínají asociace, až mě to někdy samotného zaskočí i vyděsí. Pak mě taky naučil, že když mám nějakou myšlenku, tak je někdy dobré ji umět zase rychle opustit a jít dál. Vedle něj jsem si ověřil, že základem každého úspěchu je píle a práce. Naučil mě hodně a dal mi také velmi dobré rady, které člověk nabere jen zkušeností.
Nedávno jste uveřejnil na kanálu YouTube vlastní, ostravskou parafrázi hitu Felicita. Vznikla skladba Nenačita na základě vaší zkušenosti s internetem?
Ano. Tak to přece každý z nás zná. Já jsem kupříkladu typ člověka, který, když není něco hned, tak začíná zuřit. Nebaví mě čekat, nikde a na nic. Vím, že mým velkým úkolem je naučit se být trpělivější. No a internet je prostředí, kde moje nervy dostávají mnohdy zabrat. Ověřil jsem si, že lidi se baví tématy, se kterými se dokážou velmi rychle ztotožnit. Věci, které každý z nás denně prožívá. A internet je jedno z nich.
Začínal jste jako učitel angličtiny a překladatel, to už je minulost?
Ano. V roce 2014 jsem učitelství pověsil na hřebík. Udělal jsem to ze dne na den a dnes vím, že jsem udělal dobře. Nejde dělat více věcí tak, abych je všechny dělal naplno a dobře. Učil jsem angličtinu osmnáct let, z toho devět let na Ostravské univerzitě. K tomu, co dělám a čím se živím dnes, to byla v podstatě taky dobrá průprava. Když chcete zaujmout studenty a udržet si jejich pozornost, tak si uvědomíte, že taky před tabulí děláte takovou one man show.
Jak se vám žije v Ostravě? Jaká je tady možnost seberealizace?
Až na to ovzduší je pro mě osobně Ostrava ideální místo k životu. Jako muzikant jsem procestoval celou republiku a nikde jinde mě žádné podobné kouzlo, kterým mě Ostrava uhranula, nepotkalo. Je to třetí největší město ČR a přitom, když jdu ráno do své oblíbené kavárny, tak cestou pozdravím spoustu známých. Ostrava je svérázná a pravdivá. Když se s někým bavíte, okamžitě víte, na čem jste. Je tady bohatá kultura, která se stále rozrůstá a vybarvuje, a to nejen v hudbě, ale i dalších uměleckých odvětvích. Líbí se mi Dolní oblast Vítkovice, která poskytuje úžasné kulturní možnosti. Kdo je tady šikovný, originální a hlavně pilný, ten se tu neztratí. Ostravu miluji. Je to město, které inspiruje k silné poetice. Napsal jsem o Ostravě i písničku, ve které o ní mluvím jako o své nezadané milence, pálence i cikánce uplakané.
Uvažoval jste někdy, že byste se s Ostravou rozloučil?
Ne. Každý den se můžu rozhodnout odjet žít třeba do Prahy a mít to z praktického hlediska k showbyznysu blíže, ale tady v Ostravě mi nic nechybí a cítím se tu dobře. Kdykoliv jsem v Praze, začnu mít po dvou dnech takové zvláštní depersonalizační pocity umělosti, odcizení a nezájmu. Je to samozřejmě mé subjektivní vnímání.
Jste velkým příznivcem sportu, zejména pak hokeje. To vás zřejmě spojuje i s Jaromírem Nohavicou, rozumíte si i v tomto směru?
Jaryn je více fotbalový a já zase hokejový. Někdy se z legrace špičkujeme, co je víc. Vitek, nebo Baník? Jako děcko jsem hokej hrál hodně často a máma, která dělala a milovala krasobruslení, mě dost naučila. Dnes chodím skoro na každý domácí vítkovický zápas, dokonce i s přítelkyní, a dost to prožíváme. Je to způsob, jak se mohu od mého fochu dobře odreagovat.
Fandíte hokejovým Vítkovicím natolik, že pro ně údajně chystáte i klubovou hymnu...
Mám ji napsanou a mám z ní radost. Už mě i napadlo, jak ji veřejnosti prezentovat. Ještě uvidím, jestli ji Vítkám dám (směje se). Nicméně Vítkovice by určitě potřebovaly něco zpěvného a úderného, tak to třeba vyjde.
