Momentka z cesty na Ukrajinu, kam se uprchlice Anna Rybak s dětmi vydala za...

Momentka z cesty na Ukrajinu, kam se uprchlice Anna Rybak s dětmi vydala za svým mužem Danilem oslavit Nový rok. Výlet podnikla i se svou sestrou Marinou a jejími dětmi. I na ně na Ukrajině čekal otec rodiny. | foto: Anna Rybak, MF DNES

Deník Ukrajinky: Naše děti se poprvé od našeho útěku potkaly se svými otci

  • 39
Anna Rybak je mladá Ukrajinka z města Dnipro. Se svými malými syny uprchla před válkou. Společně s dalšími ženami a dětmi našla po strastiplné cestě zázemí v Ostravě. iDNES.cz vydává její deník se zážitky a postřehy v zemi, která jí i dětem poskytla azyl.

Mí synové Nazar a Miron neviděli svého otce deset měsíců. Děti mé sestry Mariny – Gleb a Polina, na tom byly obdobně. A tak jsme se s našimi manželi rozhodli udělat jim překvapení a oslavit Nový rok společně. V Mukačevu, kousek za ukrajinskou hranicí. Danil a Oleg, naši manželé, mimo Ukrajinu nesmějí.

S Marinou jsme si koupily jízdenky. Nejlevnější variantou bylo jet vlakem z Ostravy do Košic a přestoupit na autobus do Mukačeva. No, nebyla to nejpohodlnější varianta...

Cesta do Košic byla rychlá a snadná, dětem se jízda vlakem líbila, byly nadšené z pohledu na krajinu z okna a brzy usnuly. Když jsme ale dorazili do Košic a šli na autobusové nádraží, ukázalo se, že náš autobus má hodinu zpoždění. Z jedné hodiny nakonec byly čtyři. Pro dospělého by to nebyl problém, ale když jste s malými dětmi, není to jednoduché... Velmi nepříjemné bylo i to, že toaleta na autobusovém nádraží byla zavřená a personál ji neotevřel ani po mých žádostech.

Pak konečně přijel autobus. Měli jsme štěstí, na ukrajinských hranicích nebyla žádná fronta, pohraničníci rychle zkontrolovali pasy a my jsme ani nemuseli vystoupit z autobusu. Děti téměř celou cestu prospaly, vzbudili jsme je až při vjezdu do Mukačeva se slovy: „Vstávejte, jsme na Ukrajině.“

Děti byly šťastné a vyhlížely setkání s tatínky. Přijeli jsme na nádraží. Danil s Olegem už tam byli. To bylo radosti! Nekonečné radosti… Muži vzali děti do náručí, objímali je a líbali a samozřejmě nemohli zadržet slzy štěstí. Děti ani my také.

„Tati, skládej se mnou“

Ubytovali jsme se v pronajatém bytě, který jsem si objednala z Česka. První, co Nazar udělal, bylo, že si vybalil kufr, našel malou stavebnici, kterou mu dal v Česku Ježíšek, a požádal tátu, aby mu s ní pomohl. Kluci si hráli, zatímco já vybalovala kufry a pořád, pořád sledovala šťastné děti a manžela. Jaké je to požehnání, být zase spolu!

Deník Ukrajinky

Pak jsme si šli do obchodu něco nakoupit. Z cen potravin jsem byla v šoku. Koupili jsme jen těstoviny, brambory, džus, salám, slanečky, chleba, máslo a zaplatili jsme za to téměř 1 200 korun. Ceny šly opravdu hodně nahoru, v Česku bychom nakoupili levněji. Nicméně jsme byli spolu jako rodina, to bylo hlavní, ne drahý nákup. Poprvé po dlouhé době odloučení mohly děti obejmout svého otce a já mohla obdivovat své tři nejdražší muže na světě.

Manželovi velmi záleželo na tom, aby děti měly pocit opravdových svátků. Přivezl vánoční stromek, který jsme hned první den postavili a začali ho s dětmi zdobit. Bylo to opravdu krásné! Stejné ozdoby, kterými jsme zdobili stromeček loni před válkou. Voněly klidem, útulností a domácím teplem. Nazar a Miron si užili věšení ozdob na stromeček, chystání girlandy a samozřejmě, to hlavní pro Nazara bylo dát hvězdu na samotný vrchol.

Po ozdobení vánočního stromku jsme se vydali na procházku ulicemi města. Mukačevo leží 47 kilometrů od hranic se Slovenskem a 50 kilometrů od maďarských hranic. Není velké, ale jsou zde velmi pěkné a úhledné domky, všude je stará dlažba, v centru města najdete krásnou starou radnici a několik pěkných kostelů. Vše bylo velmi čisté a uklizené.

Ke správné zimní pohádce chybělo jen pouliční osvětlení. Zakarpatská oblast bohužel není výjimkou, světla jsou zde také vypnuta, i když ne na tak dlouho jako ve frontových městech. Víte, je to zvláštní pocit procházet se starým městem, šlapat po 500 let staré dlažbě, pozorovat soumrak, který zahaluje město, a v pozadí slyšet hlasité zvuky generátorů…

Přišel i Děda Mráz

Kromě samotného města jsme stihli navštívit i hrad Palanok. První zmínka o něm pochází ze 14. století. Měli jsme možnost navštívit všechny místnosti a také protiletecký kryt. Děti byly nadšené, průvodcem jim byl, kdo jiný než tatínek, který jim vše vysvětlil, vyprávěl příběh tohoto hradu a přidal pohádkové příběhy, draky, aby to bylo pro děti zajímavější.

Anna Rybak

Narodila jsem se ve městě Záporoží, kde ještě nyní žijí moji rodiče a babička. Před válkou jsme s mou rodinou bydleli v městě Dnipro, kde nyní zůstal můj manžel Danil a mnoho mých přátel.

Mám dva milované syny, čtyřletého Nazara a tříletého Mirona. Vystudovala jsem marketing na Berdyansk University of Management and Business. Před válkou jsem pracovala pro Vodafone Ukrajina.

Nový rok jsme oslavili společně s rodinou mé sestry. Pozvali jsme je do našeho bytu a společně prostřeli stůl. Oleg přinesl kostým Dědy Mráze a po večeři se převlékl a s taškou plnou dárků začal vítat děti. Ty byly nadšené, bylo to pro ně překvapení, radovaly se z dárků, vyprávěly Dědu Mrázovi říkanky a zpívaly písničky.

Pak samozřejmě nemohly usnout a čekaly s námi na dvanáctou hodinu, aby přivítaly nový rok. Zapálili jsme bengálská světla, otevřeli šampaňské a vyslovili jedno vytoužené přání...

První den nového roku jsme strávili doma a užívali si jeden druhého. S dětmi jsme se dívali na pohádky, hráli si, bavili se a… byli smutní. Protože druhý den jsme už museli odjet.

Nekonečná cesta

Danil a Oleg nás přivezli na nádraží. Byla to ta nejsmutnější chvíle. Nikdo se nechtěl rozloučit. Všichni byli smutní a pořád se objímali.

Přijel náš autobus, byl čas odjezdu. Z očí se nám kutálely slzy, tentokrát ne od štěstí... Nazar a Miron mávali tatínkovi na rozloučenou a posílali mu pusinky.

Cesta zpět byla mnohem náročnější. Když jsme dorazili na hranice se Slovenskem, bylo nám oznámeno, že náš autobus je šestý v pořadí a že budeme dlouho čekat. Na hranicích jsme stáli šest hodin. Museli jsme i s dětmi vystoupit z autobusu, všechny věci nám pečlivě kontrolovali. Můj mladší syn Miron, když jsme vystoupili z autobusu, si myslel, že zase uvidí svého tatínka. Hledal ho v každé mužské siluetě a byl velmi rozrušený, když ho nenašel. Když jsme přejeli hranice, děti usnuly.

Vlak ve 22:38 nám však ujel. Rezervovali jsme si místa do dalšího. Bylo půl druhé, vlak jel ve 4:50. K tomu nás čekalo ještě další nepříjemné překvapení... Nádraží bylo až do tří hodin ráno zavřené. Stáli jsme tak před zavřenými dveřmi nádraží, děti plakaly a já přemýšlela, kam se schovat.

Děti jsme přioblékly a já se vydala hledat nějaké teplé místo, kde bychom počkali na vlak. V jednu chvíli jsem si vzpomněla, že když jsme čekali na autobus na Ukrajinu, viděla jsem poblíž autobusového nádraží asistenční centrum pro Ukrajince.

A jsme zase zpět

Doufala jsem, že nám budou moci pomoci. A měla jsem pravdu. Jak já byla ráda, že je otevřeno! Řekli mi, že tam můžeme počkat na vlak. Vrátila jsem se pro sestru a děti, vzala si kufry a šli jsme do centra. Zaregistrovali nás, dostali jsme stravenky, a dokonce i samostatný pokoj, kde jsme mohly uložit děti.

Když usnuly, rozplakaly jsme se se sestrou, připadaly jsme si jako bezdomovkyně a slíbily jsme si, že už nikdy nebudeme šetřit na cestách s dětmi, že jsme si měly koupit přímé autobusové jízdenky. Potom jsme si vyprávěly, jak krásné dny jsme prožily s našimi muži a jak těžké to zase bude bez nich.

Ve čtyři hodiny ráno jsme měly problém děti vzbudit. Vzaly jsme kufry a vyrazily na nádraží. Ve vlaku děti znovu okamžitě a tvrdě usnuly. Průvodčí nám chtěla pomoci, viděla, jak jsme unavení, a nabídla nám výměnu sedadel, protože naše nebyla nejpohodlnější, ale protože děti už spaly, poděkovaly jsme jí a přesun odmítly, nechtěly jsme děti budit.

Tato žena k nám byla velmi milá, přinesla nám deky a polštáře pro děti, nabídla nám, ať se vyspíme i my a ona že pohlídá děti, pohostila nás kávou... Když se setkám s takovými lidmi, je mi vždy velmi teplo na duši a znovu opakuji, to co říkám pořád – Češi, jste neuvěřitelní, děkuji vám! V Ostravě nás na nádraží vyzvedli naši přátelé a odvezli nás domů. Jsme zpět.