Mí rodiče utekli z Ukrajiny. Od úterý jsou v Ostravě. Když vyjížděli ze Záporoží, které je třicet kilometrů od fronty, přiletělo jen během hodiny sedmnáct ruských raket. Rakety létaly i při nedávném pohřbu mé babičky. Kněz se jen pokřižoval a pokračoval v obřadu.
Rodiče zůstávali na Ukrajině právě kvůli babičce. Starali se o ní. Loni v říjnu, když útoky zesílily, se k ní i přestěhovali. Pár dní po pohřbu odjeli. Už je tam nic nedrží. Rozhodli se přijet za námi. Rok jsme se neviděli.
Můj otec se narodil v Rusku, ale do školy chodil na Ukrajině a s rodiči se přestěhoval do Záporoží. Sloužil u černomořského námořnictva. Pracoval jako strojvedoucí dieselové lokomotivy v hutním závodě, ale vždycky snil o tom, že bude dálkovým námořníkem.
Ve 46 letech získal novou kvalifikaci na Kerčské univerzitě a začal pracovat jako mechanik na dálkových lodích. Nyní je táta již v důchodu, má spoustu zdravotních problémů a je invalidní.
Maminka se narodila v Záporoží. Má vysokoškolské vzdělání a celý život pracovala v obchodě. Byla manažerkou jednoho řetězce s kosmetikou. Nyní je také v důchodu.
Cesta z Ukrajiny jim trvala autobusem 28 hodin. Rodiče jsou starší, takže stěhování nebylo jednoduché, ale jsem moc ráda, že jsou v bezpečí. Teď je na Ukrajině jen můj manžel, který je vojenským dobrovolníkem. Zemi neopustí...
Smrt jako běžná záležitost
Ostřelování Záporoží, ale i dalších měst, je na denním pořádku. Je děsivé, jak se tyto strašné chvíle stávají pro obyvatele ukrajinských měst běžnou záležitostí – konec života, smrt, zkáza.
S Ukrajinou se dějí strašné věci. Nejde jen o smutek a utrpení, které ruský národ vnesl do života každého Ukrajince, ale také o to, že všichni ti, kteří jako zázrakem přežili, jsou v hluboké krizi... Na začátku této strašné invaze byl téměř každý Ukrajinec odhodlán zemřít, položit život, bojovat za každý milimetr své země.
Po nějaké době si na to všichni začali zvykat. Na věci, na které si zdravý člověk nemůže a nemá zvykat. Na zničení porodnice, na každodenní úmrtní listy z fronty, na zavražděného čtyřletého chlapce, do jehož bytu vletěla ruská raketa, na hřbitovy, na poplachy v kteroukoli denní dobu, na plačící děti, které zůstaly bez rodičů...
Deník Ukrajinky: Když nejste na pohřbu milovaného člověka. Zemřela mi babička |
Dříve byla smrt člověka tragédií, dnes je to zpráva na messengeru. Jsou to jen písmenka, na která si většina lidí zítra nevzpomene, protože další den přináší další hrozné zprávy...
Ukrajinci teď žijí, pracují, nacházejí sílu čelit válce s vědomím, že každou sekundu někdo umírá, někoho odvážejí v evakuačním voze, někoho tahají zdravotníci z bojiště, někdo odříkává poslední modlitbu v zákopu u Bachmutu
Taková je agenda na Ukrajině. Každý den. Ruský mlýnek na maso si žádá nepřítele, potřebuje maso každý den, nové kusy masa, které budou krvaví Rusové mlít a jíst. Je jim jedno, kdo to dnes bude – studentka v sukni, starý voják, malý chlapec pobíhající po dvoře v Charkovské oblasti, babička na pohřbu v Záporoží.
Jakýkoli nový Ukrajinec, který nahradí toho, který včera zemřel. Na tom nezáleží. Ukrajinská krev je teď palivem pro existenci Ruska. Brzy to bude rok, co se to všechno stalo... Je to už skoro rok, po kterém už Ukrajinci nikdy nebudou jako dřív. Bojím se o svého muže, o zemi, o její obránce a jen věřím, že tato hrůza nemůže trvat věčně a každý dostane, co si zaslouží...
