Jelikož nyní žijeme v České republice, oslovují nás nějakým způsobem i české svátky. Teď silně 17. listopad, český Den boje za svobodu a demokracii, protože naše vlast v současnosti za tuto svobodu bojuje. Je neskutečné, jak těžký tento boj je, kolik ještě mrtvých na této těžké cestě přijde...
Sešli jsme se v bytě mé kamarádky Tatjany. Děti si hrály a my si mohly povídat. Hodně jsme mluvily o osudu naší země a o našich osudech. Mohl si někdo z nás představit, že budeme čelit takovým zkouškám? Daleko od našich rodin, od našich manželů, s obavami o ně každou sekundu.
Blíží se novoroční svátky a děti čekají na zázrak. Slíbila jsem jim, že na Silvestra budou spolu s otcem, že se konečně budou moci vidět a strávit spolu čas. Doufám, že se naše setkání uskuteční a že nám v tom žádná ruská sběř nezabrání. Chceme jet za ním na zimní prázdniny na Ukrajinu. Kousek za hranice.
Nedávno se můj mladší syn Miron probudil s pláčem a řekl, že nechce jít do školky, protože se mu zdálo o tatínkovi a on ho moc chce vidět. Je pro mě velmi těžké prožívat takové chvíle, protože ani nevím, jak jim toto nucené odloučení od otce vysvětlit.
Na Ukrajině teploměr neúprosně klesá pod nulu a brzy bude mrznout celá země. Ruští teroristé si to uvědomují a pokračují v ostřelování civilní infrastruktury, protože chtějí nechat zemi v temnotě a chladu. Na svých televizních kanálech se Rusové otevřeně vysmívají ostřelování civilních cílů v městech.
Vidí to celý svět. Právě před celým světem prohlašují, že budou v úderech pokračovat, a vyzývají k vymazání Kyjeva a Charkova z povrchu zemského. Činí tak bezostyšně a nestydatě. Země teroristů, země nelidí, kterým není nic svaté a kteří nemají pojem o dobru a zlu.
Jistě jste viděli fotografie osvobozeného Chersonu, mučírny, které tam Rusko mělo. To je vzkaz, který ruští teroristé nabízejí každému Ukrajinci. Okupace, nebo vyhlazení. Otroctví, nebo smrt. To je volba, která se Ukrajincům nabízí, třetí volba neexistuje...
Anna RybakNarodila jsem se ve městě Záporoží, kde ještě nyní žijí moji rodiče a babička. Před válkou jsme s mou rodinou bydleli v městě Dnipro, kde nyní zůstal můj manžel Danil a mnoho mých přátel. Mám dva milované syny, čtyřletého Nazara a tříletého Mirona. Vystudovala jsem marketing na Berdyansk University of Management and Business. Před válkou jsem pracovala pro Vodafone Ukrajina. |
Cíl rakety? Porodnice. V tomto týdnu armáda ruských nacistů ostřelovala porodnici v mé rodné Záporožské oblasti. Zemřelo dvoudenní dítě. Dokážete si to představit? Matka toto dítě porodila, snášela všechny útrapy války, aby se nakonec dočkala dlouho očekávaného přírůstku do rodiny, prožila porodní bolesti, ale jeho život byl ukončen, když vlastně ani nezačal. Kdo bude mít odvahu podívat se této matce do očí a říct, že Rusové jsou dobří a čestní lidé, kteří přišli osvobodit Ukrajinu od nacismu? Kdo jí řekne, že s těmi teroristy je třeba vyjednávat a smlouvat?
Minulý týden dopadly rakety na město, kde jsem žila se svou rodinou – na Dnipro. Sedmnáct lidí bylo zraněno, včetně patnáctiletého dítěte. Ani jeden voják, všichni civilisté, dělníci z továren a z blízkého okolí. Těmito ulicemi jsme chodili s dětmi a poblíž je velký park. Kdo převezme odpovědnost za tato úmrtí? Kdo řekne rodičům, jak se mohou vyrovnat se smrtí svého dítěte a čím se provinilo? Uvědomuji si, že jsou to jen řečnické otázky...
A samozřejmě čím dále jsme od těchto událostí, tím hůře se s nimi spojujeme. Často jsem psala, že jsem Čechům vděčná za vše, co pro mě a mou rodinu udělali. Chtěla bych poprosit: při modlitbě, prosím, nezapomeňte zmínit obyčejné lidi, kteří při těchto strašných masakrech umírají. Lidé, kteří nemohli žít svůj život. Lidé, jejichž životy ukončila nelidská ruská agrese.
