„Ukradli mi tři věci. Připravili mě o celou rodinu, to bylo hlavní. Mým snem bylo i studovat medicínu. Ale protože jsem se vrátila s nálezem na plicích, studium jsem nemohla dokončit. A kvůli tomu nálezu jsem nemohla mít ani děti. To byla třetí věc, o kterou mě válka připravila,“ vysvětluje žena, jež prošla Terezínem, Osvětimí a Bergen-Belsenem, název knihy Ukradené sny.
Útlá kniha s dvaceti stranami textu má snad na každé stránce námět na velkofilm: Rok 1938 v Sudetech, protektorátní Praha, terezínské ghetto, Osvětim, rozbombardovaný Hamburk, pochod smrti do Bergen-Belsenu i poválečná Praha.
Tím vším si Brigita Bakovská prošla. A když se po válce dostala do Prahy, neměla zdaleka vyhráno. „Bylo mi šestnáct a vážila jsem asi dvacet kilo,“ vzpomíná žena na konec války.
Mengele byl fešák, ale nebyl to člověk
Mezitím stála několikrát na pokraji smrti. Na tu ji ostatně poslal i doktor Smrt, Josef Mengele.
„V té době jsem měla hrozně oteklé nohy, a tak jsem výběrem neprošla. Ale jedna kamarádka, nevím, jak se jí to podařilo, mě táhla zpět, že to zkusíme znovu. Dala nohy nějak mezi moje a Mengele koukal jenom na ni. Byla velice krásná. A tak jsem prošla mezi zdravé,“ popisuje Brigita Bakovská v knize jeden ze zlomových okamžiků svého pohnutého života.
Na Josefa Mengeleho si pamatuje i po desítkách let: „Byl to fešák, to si pamatuju dodnes. Ale nebyl to člověk. Dělal si z lidí pokusné králíky. Kamarád, který byl z dvojčat, mi vykládal, co s nimi Mengele dělal. To bylo strašné.“
Přeživší, jak si bývalí vězni osvětimského tábora smrti říkají, se už s válkou smířili. „To, co se stalo, nelze odpustit. Ale dnešní mládež za své rodiče a prarodiče nemůže. Mladí Němci se k nám, když jsme byli pozvaní do Hamburku, chovali perfektně. A myslím, že to bylo nefalšované,“ říká Bakovská.
Na tramvaj s vězeňkyněmi se zřítily sutiny
Pozvánka do Hamburku nebyla náhodná. Poté, co se štěstím proklouzla do transportu z Osvětimi, se dostala do německého přístavního města. A tam na tramvaj, v níž byly vězeňkyně převáženy, spadly sutiny bombardováním poškozeného domu.
„Po té nehodě nás vyhnali na pochod smrti. Část nás vezli nějakými náklaďáky, ale většinou jsme šly pěšky. Když jsme došly, zjistily jsme, že je v táboře otrávená voda a v chlebu je rozemleté sklo. Naštěstí jsme tam byly jen několik dní, 15. dubna nás osvobodili Angličané,“ líčí žena zážitky z války.
Tím ale útrapy neskončily. Němci sice zmizeli, místo nich se ale objevil tyfus, který kosil zesláblé vězně po stovkách. I v tomto stavu se Brigita Bakovská dostala – díky pomoci kamarádky – do jediného vlaku, jenž jel do Čech.
Pamětníci vzpomínají na Terezín jako na ráj oproti tomu, co zažili v Osvětimi:
