Celé jsem to viděla jen v televizi, protože jsem v cíli byla asi o 40 minut před explozemi. Je to nepochopitelné a nelidské. Nechci přilévat do ohně paniky, kterou se těmito činy někdo snaží vzbudit. Vezu si domů jednu z nejcennějších maratonských medailí, která bude mít už vždycky hořkou pachuť.
Ale začněme od začátku, jak jsem se na maraton do Bostonu vůbec dostala.
Pomalu se začíná stávat tradicí, že dvoutýdenní dovolenou z poloviny "obětuji" vytrvalostnímu běhu. Je to asi čtyři roky zpátky, co se běh stal nedílnou součástí mého života.
Pražská kvalifikace
Po několika kratších závodech jsem chtěla zkusit zaběhnout jenom jeden maraton, zkusit, jestli to dokážu, ale už jsem u toho zůstala. Postupně jsem si najala trenéra, týdenní kilometráž se vyšplhala z původních 50 kilometrů až někam nad 100.
Úsilí se vyplatilo, v loňském ročníku pražského maratonu jsem se výrazně zlepšila a s časem 3:25:33 jsem se s bezpečnou rezervou kvalifikovala na Bostonský maraton 2013, plány na dovolenou byly tedy jasné. S blížícím se termínem se stupňovala intenzita tréninku i moje nadšení.
O maratonuPrvní "moderní" maraton se na olympijských hrách běžel v roce 1896, velký úspěch inspiroval Bostonskou atletickou asociaci k organizaci prvního ročníku Bostonského maratonu hned v následujícím roce 1897. Od té doby se jedná o jeden z nejpopulárnějších maratonů na světě, zájem vzbuzuje i kvůli relativně přísným kvalifikačním časům, kterých musí běžci dosáhnout (aktuálně 3:05 pro muže a 3:35 pro ženy do pětatřiceti let). |
Spojit maratonský trénink s prací a k tomu ještě přidat nějaký ten společenský život je náročný úkol. Volný čas je často rozplánovaný na minuty nebo na naběhané kilometry.
Obdivuji běžkyně a běžce, kteří ještě zvládají péči o rodinu. Můj pes naštěstí běhá se mnou a dlouhé výběhy si radostně užívá. Ty pocity v cíli závodu ale stojí za to.
Aklimatizační týden
Plna očekávání jsem se s týdenním předstihem odletěla aklimatizovat do New Yorku a v sobotu se přesunula do místa závodu.
Celý Boston žije maratonem, město hučí mnoha světovými jazyky, prostě běžecký svátek. Závod je perfektně zorganizovaný, všechno běží přesně podle instrukcí. Už v sobotu jsem si vyzvedla startovní číslo a nakoupila nezbytné suvenýry - kdo ví, jestli si tenhle maraton ještě někdy zaběhnu.
Den před závodem je vždy ve znamení příprav a snahy nepřipouštět si nervozitu. Vyrazila jsem na brunch s přáteli nedaleko kampusu slavné Harvardovy univerzity, který jsem si při té příležitosti také prohlédla.
Nutno uznat, že Boston je město stvořené pro běh. Cesty kolem řeky i v parcích se ve slunečném počasí hemžily běžci. Odpoledne už patřilo posledním přípravám. Ještě několikrát překontrolovat všechno vybavení, připevnit číslo na triko, nabít GPS hodinky, nabít telefon, do ledvinky připravit gely, sůl, pití pro první část závodu a taky nezbytný krokoměr.
Školní autobus nás dopravil až ke startu. Všichni byli příjemní. Hned jsem se dala do řeči s partičkou běžců.
Školním autobusem na start
Poslední noc byla jako vždy neklidná, ale spala jsem dost celý předchozí týden. Proto jsem si taky brala dovolenou, běžet závod uprostřed pracovního stresu není ideální, jak jsem se na podzim přesvědčila v Amsterdamu. Proto jsem tomu tentokrát vše podřídila.
Maratonské ráno už je vlastně velká úleva, hodina startu se nezadržitelně blíží a člověk trochu jako automat funguje minutu po minutě. Vše zpříjemňuje neuvěřitelně pozitivní energie.
K autobusům na start jsem to měla pět minut, ulicemi se shlukují běžci se žlutými taškami, které slouží jako jediné povolené zavazadlo pro uložení osobních věcí do úschovny.
Zařazuji se do fronty na žlutý školní autobus a hned se dávám do řeči s partičkou běžců. Běží Boston již po několikáté a tak jako mnoho lidí tady je to na podporu charitativní organizace. Předávají mi zkušenosti ze závodu.
V předstartovním prostoru mám asi hodinu čas, jsou tu toalety, občerstvení, opět skvělá atmosféra a mně se podaří setkat se s kamarádkou z Holandska, která mi dělala vodiče na mém prvním maratonu v New Yorku 2011.
Start!
Najednou je 10:19, minuta do startu. Stojím v závodním koridoru, kontroluji připravené hodinky. V okamžik startu zapínám aplikaci v telefonu, ukládám do ledvinky a při průběhu startem mačkám hodinky, abych měla opravdu přesný čas.
Pak už se snažím maximálně uvolnit a poddat se davu, ale nepřepálit tempo. První půlka, že je z kopce? Celkové převýšení je sice výrazně z kopce, ale proložené je to takovými "neviditelnými kopci". Dochází mi, že tohle nebude jednoduché.
Držím se trochu pomaleji, než mám v plánu, ale pořád ještě plus minus v pohodě. Po desátém kilometru si dávám první gel, žaludek se s ním trochu pere a já se snažím udržet nervy na uzdě.
Stehna bolí a bolí
Jak se blížím k metě půlmaratonu, moje stehna bolí víc a víc. Odtud už je to opravdu hodně v hlavě.
Ještě dva kilometry před cílem si musím vzít další sůl, je tepleji, než předpovídali, a začínám chytat křeč do chodila. Tady už je atmosféra neuvěřitelně silná a já se snažím bojovat ze všech sil.
I když celou druhou polovinu hlavně zpomaluji, jsem opravdu ráda, že jsem zvládla doběhnout ve slušném čase a navíc v kvalifikačním limitu pro příští ročník.
Fotografie z cíle. Za čtyřicet minut poté zde explodovaly dvě bomby.
Výbuchy a vše je pryč
Po proběhnutí cílem vydržím chodit, a jakmile se cítím trochu při smyslech, volám rodičům a trenérovi. Mám slzy na krajíčku. Na jednu stranu zklamání, že jsem běžela o něco pomaleji, na druhou stranu mi dochází, že tenhle závod byl oproti všem předchozím o několik úrovní obtížnosti výš.
Dostávám ochrannou zahřívací fólii, přes ni medaili za účast, zase brečím a jdu do hotelu. Takhle mě nohy po závodě ještě nebolely.
Napouštím si ledovou koupel, beru si mikinu a horkou čokoládu. Konečně úleva a taky smíření a radost z výsledku. Najednou SMS a zprávy na Facebooku, jestli jsem v pořádku. Pouštím si zprávy v televizi a pohoda končí...
