Pomyslnou červenou lucerničku nesl na konci běžecké skupiny Marek Odstrčilík

Pomyslnou červenou lucerničku nesl na konci běžecké skupiny Marek Odstrčilík prostě s tím, kdo to nejvíc zrovna potřeboval. | foto: Rungo.cz

Přes Tři tydýty k třetímu půlmaratonu

  • 1
Jsem celkem dost sportovní ženská, ráda hraju tenis, jezdím na kole, lyžuju, běhám, učím se na kolečkových bruslích, ale letošní Silvestr mě opravdu zaskočil. Příchod letošního roku jsem prožila v nemocnici v neskutečných bolestech, napojená na infuzích, nadopovaná lékama- diagnoza: výhřez plotýnky L3/l4. Nemohla jsem se hnout, totálně vyřízená...

Pak přišlo rozhodování... Operovat- neoperovat...  Rozhodla jsem se plotýnku "porazit bez operace"...  Chodila jsrm o berlích,  rehabilitovala jsem,  konzultovala stav s doktotama, fyzioterapeutama... Všude možně jsem sháněla informace-však víte jak to je...tonoucí se stébla chytá. Když jsem na netu našla závod  "Rungo pětka přes tři tydýty" byl to pro mě prostě druhý start. Chodila jsem o berlích, ale na závod jsme se s přítelem přihlásili. Strašně moc jsem na ten závod chtěla. Přítel mě doprovázel při mých "výbězích" o berlích kolem vesnice a měřil čas, jestli zvládnu vyhlášený limit tj,. 1 hod. 

Bylo to pro mě, která má za sebou start na dvou půlmaratonech, hodně těžké období. Když přišel den "d" nechala jsem své denni pomůcky v autě- to už nebyly berle, ale hůlky na chození a s obavami jsme se šłi zaregisztrovat. Moje čísło bylo 123, tak jsem si řekla, dám jednoho tydýta, pak druhého a musím dát i třetího.  

Na startu a vůbec během celého závodu, prostě všude byla strašně fajn atmosféra. Přiřadila jsem se s dovolením k Markovi Odstrčilíkovi, který závod s číslem 00 uzaviral. Řekla jsem mu o problému s plotýnkou. On mě strašně  uklidnil a řekl, ať kłidně i jdu, že tam bude se mnou. To mě moc uklidnilo a závod jsem tak nejak doklusala samozřejmě mezi posledními , ale já se cítila jako vítěz. 

Tyhle "tydýti" mě prostě nakopli a já začala znova uvažovat o půlmaratonu, na který jsem byla od listopadu přihlášená. Bohužel, plotýnka neskutečně dál trápila a já se znovu dostala do péče neurologů. Dostávala jsem další dávku infuzí, dostala jsem novou serii lléků, chodila na rehabilitaci, na akupunkturu... 

Bylo mi pořád nic moc, ale tajně jsem pořád snila o půlmaratonu. Svůj první jsem běžela v roce 2011 za svýho bráchu, který náhle zemřel a určitě by byl na mě strašně pyšný, kdyby věděl, že jsem těch 21 kilometrů uběhla. 

V roce 2013 jsem běžela za svýho syna, který měl zásadní problé s drogama a dostal se z toho. Běžela jsem to za svýho Martina, aby byl už pořád jen dobrej! 

A třetí půlmaraton jsem prostě konečně chtěla běžet za SEBE!  A chtěla mi to pokazit plotýnka!  Strašně moc jsem si přála být na startu, slyšet po výstřelu Vltavu z Mé vlasti, chtěla jsem být součástí toho toku běžců, chtěla jsem proběhnout cílem...  

Asi při páté infuzi jsem svůj do té doby tajný nápad prozradia paní doktorce a chtěla jsem slyšet její názor. Všechno jsem s ní probrala a ona nebyla zcela zásadně proti. Bylo jasné, že jakmile by se mi přitížilo, musím okamžitě skončit, protože opravdu jsem nebyla O.K.  Takže mi svitla naděje, že prostě budu na startu a pak se uvidí. Poslední infuze mě dokapala v pátek a v sobotu, kdy byl můj vysněný den. Můj půlmaraton, který běžím za SEBE! Moje úžasná doktorka mi ještě zatejpovala záda a nohu, která byla díky plotýnce a ještě pořád je ochromená,  pak mě pro štěstí poplivala a popřála hodně zdaru a ať běžím s rozumem. Díky moc paní doktorko Veroniko, nebýt vás, na start bych asi nešla. 

V sobotu jsem doma na triko připnula číslo F506 a šla start  s tím, že nevim kolik uběhnu a že se nejspíš do cíle dostanu sběrným busem, ale prostě BUDU U TOHO!  Výstřel, balonky letící k nebi, Vltava... Husí kůže po celém těle... Paráda... Jsem tady a zkusím bežet... A tak jsem běžela... 5. Km, pak 7.km, pak 10.km pak už to byl chvílema indiánský běh... Zabejčila jsem se a řekla si, že to do těch třech hodin dám, že chci medaili, že běžím za sebe!  

Bolelo to, jak bederní páteř tak i pravá noha, ale ten pocit, když vbíháte po koberci do cíle je prostě paráda, nádhera, euforie, radost. Zářila jsem štěstíma dostala na krk svojí třetí medaili ze závodu.

Splnila jsem si svůj tajný sen. A čas nebyl na můj stav až tak příšerný - 2:23. Letošní půlmaraton jsem dala díky "tydýtům". Tam to začalo. Plotýnku jsem ještě úplně neporazila, pořád rehabilituju a beru léky, ale já tu potvoru porazím - dřív nebo pozdéji, ale porazím.  Tak ještě jednou: díky těm, kteří zorganizovali Tydýty a díky moc doktorko Veroniko!  Bez vás bych to nedala!

Napiš svůj článek i TY

Tahle rubrika je určena těm, kteří se chtěji podělit o své zážitky, zkušenosti nebo tipy kolem běhání. Může jít o reportáž, test, tip na zajímavou trasu nebo jen zamyšlení. Nejsou dány žádné mantinely ani tématické okruhy. 

Tohle je místo, které je určené pouze vám. Lhal bych však, kdybych tvrdil, že to bude hřiště bez pravidel. Vaše příspěvky nepůjdou hned na stránky Rungo.cz, ale projdou "rychlým" okem někoho z redakce, nikdo ale nebude řešit vaše stylistické a gramatické záležitosti. Tento prostor berte jako blog-neblog, kde si za svůj obsah ručíte sami.

Psaní o běhání je někdy náročné.

Ale tím to nekončí. Pokud se nám něco opravdu hodně zalíbí, může se stát váš příspěvek i hlavním textem na Rungo.cz. I vy tak můžete aktivně tvořit obsah a být součástí našeho týmu. Nejsme nejchytřejší, nejsme nejrychlejší, ale jsme otevření a to, co děláme, nás baví. Přidejte se.

Pokud odešlete svůj příspěvek, redakce si vyhrazuje právo na to, co zveřejní a co ne, bez udání důvodů.

Marek


Témata: Silvestr