Dobrý den, paní doktorko. Je to asi to samé pořád dokola, ale přesto. Žiji s přítelem ve společné domácnosti 11 let, když jsme se seznámili, bylo mi 23 a jemu 43 let. Do té doby jsem s nikým tak výrazně starším nechodila, prostě se mi líbil, imponoval mi jeho rozhled, vědomosti,.. zamilovala jsem se. V té době měl ve střídané péči dvě děti (tehdy 11 let). Myslím, že není úplně troufalé říct, že jsem se o ně starala s ním, když jsme v podstatě od půl roku chození bydleli spolu. Po dvou letech mi přiznal dalšího syna, se kterým se nevídá. Brala jsem to tenkrát jako podpásovku, mohl mi to říct hned a málem jsme se rozešli... Ale nerozešli. Přítel taky řeší dost dluhy z minulosti a díky tomu nesmí podnikat, takže skoro od počátku, cca rok po seznámení, jsme začali podnikat na moje jméno, ale nápad byl jeho. Já se vždy starala jen o to okolo, aby vše fungovalo a o samotný prodej. Po čtyřech letech se nám narodila dcera a přítel jako by odešel na mateřskou se mnou s tím, že veškerá péče o dceru a domácnost byla na mě a on se firmě věnoval sporadicky. Beze mě ho to nebavilo a já už tomu podnikání taky nemohla věnovat tolik času jako předtím. Náš jediný zaměstnanec nás přerostl a nakonec jsme se rozhodli mu firmu prodat. A založili firmu v jiném odvětví (opět jeho nápad). Po 2,5 letech se nám narodila druhá dcera, která byla trochu nehoda :), ale já vždycky víc dětí chtěla, takže mi to nijak nevadilo, jenže jemu vadilo, že nepracuji tolik jako dřív a dostali jsme se i do finanční tísně. Nebylo to úplně snadné, ale nějak jsme to dali. Teď když děti nastoupili do školky, obě, tak jsem rok pracovala a řešila naše firemní dluhy z minulosti, bylo to dost náročné období a ještě je. Stále není vše splaceno, ale přítel se tváří, že tak jsou na tom všechny firmy, že si žiji v blahobytu a že nevím, co je nouze... Jenže mě ty dluhy tíží a nechci je mít, to přece není normální... A když si pak kupuje věci, na které nemáme, tak jsem zoufalá, protože ty peníze vytáhne z tržeb, které potřebuji na pravidelné platby a splácení. No a do toho se mi minulé léto podařilo uletět se sousedem... :/ Přítel skoro 8 měsíců nepracoval a o firmu se nestaral, prý chtěl být s námi a doma, tak dělal truhlíky na zahradě, dřevo na zimu, atd... To se přece samo taky neudělá.... A mě asi ruplo v hlavě a nekoukala jsem napravo nalevo, prostě se mi líbil a chtěla jsem být s ním, se sousedem. A protože jsem klasická, tak vše prasklo... S přítelem jsme to půl roku dávali do pořádku, no.. požádal mě o ruku(já tu žádost nepřijela, řekla jsem mu, že se musím srovnat) a začal mi pomáhat doma, ale do práce nechodil, takže jsem to nakonec vzdala a vzala na sebe i jeho práci - neříkám, že mi to úplně šlo, ale snažila jsem se. Prostě mě do toho hodil, tak jsem plavala, i když žádnej krasostyl to nebyl. A teď, když chce vztah spravovat, když už jsem mu potřetí řekla, že odcházím, že prostě už mu nevěřím a že takhle žít nechci, tak mi chce v práci pomáhat a všude jezdit se mnou.. Do toho mě nařknul, že někoho mám a kdo to je, řekl mi, že jsem ho 7 let pořádně nepohladila ( což není úplně tak, ale já jsem trochu studenej čumák, takže asi i může být... ), že jsem nikdy pořádně nepracovala, že mu lžu, že jsem ho podvedla, podrazila,... a pak mi řekne, že mě má rád a chce to zkusit znovu, kvůli dětem, že mu je beru. Přišel i s tím, že když se rozejdeme, bude chtít střídavou péči. Čímž mě samozřejmě úplně odzbrojil, protože o děti jsem přijít nechtěla a vím, že s ním to bude těžké. Na druhou stranu je to jejich táta, má na ně právo stejně jako já.... Já to všechno kolem nás prostě rozbít nechci, ale po tom všem, už se na něj nedokážu ani kloudně podívat a spát s ním taky ne.... Prostě už mu nevěřím a ani nevěřím, že se o nás postará. On mi prostě klidně řekne, že nic nedělám, když to tady na mě všechno visí... Já nechápu, jak to vůbec může říct. Mám možnost se odstěhovat do domu po rodičích a firmu jsme se bavili, že rozdělíme na půl, asi... Mě je to v podstatě jedno, ale z něčeho žít musím a děti taky... Takže alespoň část bych chtěla. Vše je psané na mě, ale řekla jsem mu, že dům mu nechám a firmu částečně přepíšu. Já prostě chi a nechci jít a nemůžu se rozhodnout a rozhoupat, ale to dusno mě ubíjí a jeho už asi taky. Děti začínají být lítostivé, to dusno je znát všude. Navíc teď všude před společnými kamarády má hlášky typu, že se o nic nestarám, nic nedělám pořádně a tak.... Je mi z toho úzko a vím, že poslední dobou má trochu i pravdu - mám deprese a dny, kdy bych nejraději nevylezla z postele, kdy mi všechno bylo jedno a to jsem do té doby byla dost akční.... Myslíte, že má cenu ještě vztah nějak spravovat, když k němu tohle všechno cítím?
Ester
