Dobrý den, mám dva roky skvělého partnera, jsme zasnoubeni a plánujeme budoucnost, děti. S přítelem si rozumíme ve všem, máme stejný smysl pro humor, čas na sebe, sex je skvělý. Nemám si tedy na co stěžovat, proto jsem dlouho váhala, zda se svěřit, nebo si to vyřešit v sobě, ale už několik měsíců se s tím vnitřně potýkám bez výsledku, proto prosím o Váš názor. Jde o to, že přítel již jednou zasnouben byl. Po sedmiletém vztahu se s ním bývalá rozešla krátce před svatbou. Jak později zjistil, našla si rychle někoho nového, možná to i bylo příčinou rozchodu. Přítel se s tím dlouho vyrovnával, ale nezahořkl, po třech letech single života potkal mě a nyní mě v létě romanticky požádal o ruku. Jsem s ním šťastná, ale vadí mi, že kdysi tak miloval jinou, že si ji chtěl vzít. Kdyby se s ním nerozešla, oženil by se s ní. Byli spolu sedm let, tolik spolu zažili, plánovali to, co teď my. Mrzí mě to, je mi líto, že ji tolik miloval. Já před ním vážný vztah neměla, jen studentské lásky na pár měsíců. Nikdy jsem ji neviděla, ale pomyšlení na ni a ty dva spolu mi vadí. Přesto se těch myšlenek nemohu zbavit. Říkal jí ty samé lichotky, bral ji na stejná místa, psal jí básně…? Bydleli spolu, jeho rodina ji měla ráda… Někdy se až stydím za tyto své pocity, protože přítel mi nikdy nedal důvod žárlit. Naopak – opakovaně mi řekl, že jsem nejlepší partnerka, jakou si dokáže představit, že jsem jeho spřízněná duše, i jeho přátelé potvrdili, že to, jak moc si on rozumí se mnou, se nedá srovnat s Evou. Krátce – přítel má nepochybně minulost vyřešenou, věnuje se mi, miluje mě a dává to najevo. Nepochybuji o tom, také ho velmi miluji. Dávám si pozor, aby o těchto mých pocitech nevěděl. Jen jsem mu jednou řekla, že na ni trochu žárlím a zeptala jsem se, jak ji žádal o ruku. Bez vytáček mi to s klidem popsal a ujistil mě, že jsem nejlepší žena, jakou by si mohl přát. Když to po sobě čtu, sama cítím, jak je má žárlivost malicherná. Jen mě mrzí, že kdysi tolik miloval jinou a já jsem druhá.
Týna (28)