„Klimatické změny by neponičená, dobře fungující krajina lépe tlumila. V naší kulturní stepi se tyto dopady naopak násobí,“ říká Koutný z Agentury ochrany přírody a krajiny. Nabízí ale i řešení.
Rozpálenou step jsme si z našeho okolí udělali sami?
Ano, hanácká krajina je kulturní step. Kulturní proto, že na ní dlouhodobě hospodaříme. Dnešní Haná je však sušší než dřív, protože množství a rozložení srážek v čase se změnilo, pole jsou navíc odvodněná. Olomouc a další města jsou horké betonové plochy s rozpálenými střechami, kolem nich máme rozpálená pole, nad nimiž se srážky rozpouští.
Do jaké míry si za současná vedra a proměnu počasí v regionu můžeme sami a jak velký vliv má celosvětová změna klimatu?
Hospodářskou krajinu jsme vážně poškodili, narovnali a prohloubili jsme potoky a řeky, nevhodné hospodaření spustilo erozi. V posledních letech se navíc v plné síle projevují globální změny. Méně prší a přichází extrémy – sucho nebo povodně. Klimatické změny by neponičená, dobře fungující krajina lépe tlumila. V naší kulturní stepi se tyto dopady naopak násobí. Kdybychom řeky měli ve stavu, v jakém mají být, zadržely by pro nás víc vody v dnes chybějících lužních lesích či v nivách.
Jak hanáckou krajinu změnit, aby tu nebyla tropická vedra?
Neovlivníme odsud změny proudění vzduchu na celé planetě či kapacitu oceánu při pohlcování oxidu uhličitého, ale můžeme u nás lépe zachytávat vodu a chladit naši krajinu. Například sázením zeleně či navrácením prostoru řekám. Musíme vrátit do krajiny meandrující řeky, mokřady a lužní lesy.
Je na ně ale místo? Máme tady města, vesnice, silnice i pole.
Musíme ten prostor zkrátka vytvořit. Musíme tomu začít věřit, nic jiného nám ani nezbývá. Ve vlastním zájmu musíme v tomto přitvrdit. A to i za cenu přísnějších zákonů. Dá-li se najít prostor pro dálnice, musíme jej najít i pro řeky. Obojí jsou linie v krajině.
Co je tedy konkrétně potřeba? Zmenšit pole?
Řekněme. Například tím, že podél řek legislativně vymezíme pásy, v nichž se řeka bude moci chovat, jak bude chtít. Navíc tyto pásy pozastaví erozi. Když zemědělci nebudou orat až k hraně břehů, nebude se ornice při dešti splachovat až do vodního toku. Naši předci se při hospodaření museli přírodě přizpůsobit. My to neumíme či nechceme umět.
Potoky a řeky jsou ale často vybetonované a narovnané. Máme ta koryta rozbít?
Jsou dvě možnosti. První je revitalizace, při níž bychom tokům vrátili původní podobu. Vycházet můžeme jak z historických map, tak z příkladů u nás nebo v zahraničí. Anebo upustíme od oprav tam, kde si řeka už pomohla a koryto sama rozbila. Kusy betonu tam za určitých okolností můžeme i nechat. Při povodni roku 1997 se například během několika dnů desetina toku Bečvy vrátila k původní podobě. Aniž bych zpochybňoval, že tehdejší záplavy byly katastrofa, toto by člověku trvalo roky a stálo stovky milionů.
Ne všichni asi budou z návratu k nespoutaným řekám nadšení.
Nejsem ekologický fanatik. Nikdy z naší krajiny, a opravdu to není můj cíl, neuděláme divočinu. Musíme spoléhat na kombinaci technických a přírodě blízkých opatření. Tam, kde je to možné, vraťme se k přírodě. A tam, kde je to opravdu nezbytně nutné – například kvůli zdroji vody pro velká města – nechejme přehrady. Ale jen ty nás rozhodně nespasí. Ve Španělsku v Andalusii se spolehli na systém nádrží, voda v nich sice je, ale povodí jsou bez vody a kvalitní půdy, toky vyschlé. To není cesta, jíž bychom měli jít.
Zmínil jste, že pomoci může také vysazování zeleně. Pomůže třeba i jeden strom, nebo je potřeba vytvořit celé nové lesy?
V rámci mikroklimatu pomůže každý strom. Funguje jako gigantická klimatizace, ovšem bez účtu za elektřinu. Aktivně chladí své okolí. Pokud za den vypaří sto litrů vody, má výkon jako dvě velké domovní klimatizace. A to není pro strom, jenž má průměr koruny alespoň pět metrů, žádný problém.
Jak tato klimatizace funguje?
Strom vede vodu od kořenů k listům, na nichž jsou miliony průduchů, které výdej regulují. Když na strom září slunce, část této energie pohltí a použije ji na přeměnu vody v páru. Ta z listů odchází a v noci při ochlazení se opět promění na vodu a tak se tato tepelná sluneční energie uvolní. Vyrovnávají se tím i teplotní rozdíly mezi dnem a nocí.
Takže se teplo ze slunce nehromadí na onom místě ve dne, když je ho příliš, ale postupně se uvolní až později v noci?
Je to tak. Voda navíc zůstává ve vegetaci a les ji dovede recyklovat. Stromy proto místa, kde rostou, ochlazují, a lesy dokonce přímo podporují vznik dešťových srážek. U rozsáhlých tropických pralesů funguje takzvaná biotická pumpa, kdy při přeměně páry zpět ve vodu klesá tlak nad pralesem a je sem nasáván okolní vzduch. Pralesy jsou plíce planety, v menším to funguje i na regionální či lokální úrovni. I naší kulturní stepi může výsadba zeleně a zachytávání vody pomoct.
Máte příklad, kde onen návrat k přírodě už zafungoval?
Podílel jsem se už na mnoha takových projektech, de facto vyrábíme přírodu. Například u Čehovic na Prostějovsku jsme z rozpáleného pole díky osvobození potoka z vybetonovaného koryta udělali příjemné místo plné tůní a zeleně. Díky tomu začalo znovu žít a fungovat.
Opravdu? I v těchto vedrech?
Tůně teď samozřejmě vyschly, ale vrby a mokřadní vegetace jsou tu stále zelené a vytváří příjemné klima pro pobyt. Když budou potoky a řeky vypadat přirozeně, stanou se z nich naši pomocníci v boji proti suchu, horku i povodním. Příroda nás zachrání, ale musíme jí začít věřit a dát jí tu možnost. I když jí samotné je to vlastně jedno.
Jak to?
Je jí jedno, zda u Králického Sněžníku porostou kvůli nám pomeranče. Příroda se přizpůsobí. Když tu za sto let bude polopoušť, ekosystémy se s tím vyrovnají. Naše druhy vystřídají ty, kterým sucho nevadí. Cestovatel a básník Blaise Cendrars napsal, že příroda se vysmívá lidskému neštěstí. Můžeme to chápat i tak, že přírodě jsou nynější změny ukradené. Ten, kdo na to doplatí, jsme my. Měli bychom proto začít rychle a správně jednat. Moc času už nezbývá.
