Dříve jste pracovala v hospici, kde je to hodně o umírání. Dá se říct, že v nemocnici je vaše práce trochu víc o naději?
Ano, je hodně o naději. I když umírání rovněž není beznadějné. Pro věřící skrývá naději na život věčný. Ale ano, v nemocnici je to jiná práce, předpokládá se, že se pacient uzdraví. Kromě přerovské nemocnice, kde začínám, působím už druhý rok ve Fakultní nemocnici Olomouc a tam se mi to potvrdilo. Mám tam pacienty, u nichž jsem mohla v průběhu roku sledovat pozitivní vývoj.
Jsou takoví, kteří utkví v paměti?
Vzpomínám třeba na muže, který si mě pozval před velkou operací ruky. Dřív hrával na kytaru, byl nešťastný, že si možná už nikdy nezahraje, pokud se operace nepovede. Navštěvovala jsem ho pak po zákroku a postupně provázela až po rehabilitace, kde mi s nadšením ukazoval, jak vysoko už ruku zvedne. Nebo jsem tam měla člověka po autonehodě. O návštěvu kaplana a kněze u něj požádala rodina, chodili jsme k němu, jak jsme jen mohli. Bylo povzbudivé sledovat, jak se vrací zpátky do života.
Nemyslí si někdy rodiny hospitalizovaných pacientů, že jako kaplani umíte zázraky?
Ne (smích), myslím, že ne. Zázraky neumíme. Ty jsou z Boží ruky. Každý den je ale vlastně plný malých zázraků. My, kaplani, můžeme pomoci je hledat a lépe vidět.
Proč nemocný potřebuje péči nejen o fyzickou schránku, ale i o tu duševní? A jak se k vám staví lidé nevěřící?
Víte, že většina lidí, s nimiž se setkávám, říká, že jsou nevěřící? Často od nich slýchám, že si nebudeme mít o čem povídat, a pak po chvíli zjistí, že jsme našli mnoho témat k rozhovoru. Vždy pacientovi vysvětluji, že jsem u něj, protože mám čas být s ním v tom, co zrovna prožívá. Někdy je to personál, který požádá, aby pacienta navštívil kaplan. Vidí, že by nemocný potřeboval nějakou podporu. Jde například o člověka, který se nemůže smířit s diagnózou, a na nás je, abychom mu to pomohli zpracovat.
Jak s takovým člověkem navazujete konverzaci?
Většinou se zeptám, jak se má, na co myslí. To stačí, je to lidské. Pak už můžu jen poslouchat. Pacient většinou sám řekne, z čeho má obavy, nezřídka narazí i na něco duchovního. Touží vědět, že je nějaká vyšší síla, dává mu to naději. Naše duchovní služba je hodně o lidskosti a trpělivosti, díky kterým se lidé otevírají. A my je ujišťujeme, že jsou v bezpečí.
Máte důkazy pro to, že když se člověk se svou nemocí smíří, pomáhá mu to v léčbě?
Vnitřní smíření je asi nejdůležitější pro to, aby člověk prožíval svou nemoc v klidu. Takovou mám zkušenost i z hospicu. Častokrát se tam řešilo, že člověk dostal už všechny léky proti bolesti, přesto nebyl klidný. Někdy opravdu až návštěva kněze pomohla k tomu, že pacientovi se v duši rozhostil mír, a utrpení tak snášel lépe. Jaké „zázraky“ umí svátosti, jako například pomazání nemocných, bych mohla doložit i na zkušenosti s vlastní babičkou.
Podělíte se o ten příběh?
Žila s vírou, a tak i svou nemoc prožívala s Bohem. Jednoho dne požádala o návštěvu kněze, chystala se umřít. Jela jsem domů s tím, že přijde konec. Když jsem dorazila, vyprávěla mi, že dostala svátost pomazání nemocných, večer zavřela oči a byla připravená odejít. V noci se jí zdálo, že umřela, že je v nebi, kde na ni čekali blízcí, a bylo jí tam dobře. Prý viděla i svůj pohřeb. A pak povídá: „Ráno se vzbudím, otevřu oči a žiju.“ Byla sice zklamaná, že není v nebi, ale zároveň dostala novou chuť k životu. Dokonce si poprvé po několika dnech dala něco k jídlu. Žila pak ještě deset let. Svátost pomazání nemocných přijala vícekrát za život, vnímala, jak veliká je to milost i posila pro tělo a duši. Často ji dávám za příklad.
Přejí si vaši přítomnost víc starší, nebo mladší lidé?
Určitě více ti starší, ale zkušenosti mám i s mladými. Jeden takový pacient ležel na olomoucké hematoonkologii. Dlouho si říkal, že rozhovor s kaplanem nepotřebuje. Když se ale jeho stav zhoršil po komplikované transplantaci kostní dřeně, měl potřebu si povídat o tom, co bude, kdyby se to nepodařilo. Myslel, že staří a mladí lidé prožívají konec života jinak. Ale tak to není, každý má stejný strach. Všichni jsme na Zemi rádi, chceme žít. Pro věřící ale život smrtí nekončí. Úkolem každého je připravit se co nejlépe na přechod do života věčného.
Když před lety duchovní služba v nemocnicích začínala, zdravotnický personál často nebyl z přítomnosti kněžích a sester nadšený. Jak se tam cítíte dnes?
Musím říct, že v dnešní době jsou nemocniční kaplani většinou věřící laici. Nás řeholníků není moc. A moje zkušenost je velice pozitivní. Personál ví, že jsme tam proto, abychom mu byli nápomocni. Lékaři i sestry se na nás mohou obrátit, když vidí, že se pacient nějak trápí a oni mu neumí po této stránce pomoct. Uleví se i jim samotným, ne vždy mají čas věnovat se po psychické stránce každému pacientovi.
Být v nemocnici na vánoční svátky a konec roku je asi těžké. Býváte v tuto dobu vytíženější?
Já takovou zkušenost nemám, ale mám kolegyni, která by to potvrdila. Už mnoho let bývá na Štědrý den v nemocnici a vyprávěla mi, jak jsou nemocní lidé vděční za její návštěvu právě v tento den. Samotu, kterou lidé cítí v nemocnicích o svátcích, ale loni dlouhodobě hospitalizovaní pacienti prožívali po celý rok, když za nimi kvůli hygienickým opatřením nemohla rodina. My, kaplani, jsme teď vlastně takové spojky – v Přerově jsem měla pacientku, jejíž rodina po mně poslala třeba fotku, dostala jsem také za úkol předat nemocné paní krásný malý vánoční stromeček. Vždy můžu také předat pozdrav a ujistit, že rodina nezapomněla, že jednou zase budeme moci vidět své blízké.
