Pohádky jsou psané hravou češtinou, některé postavy mluví hanácky, mnohdy končí překvapivou anebo poučnou pointou. Samotný přízrak neodsunutého důstojníka spisovatel a vysokoškolský pedagog Valenta zvěčnil v pohádce, jež se odehrává na jeho působišti - olomoucké pedagogické fakultě na Žižkově náměstí.
Za minulého režimu tu ale sídlilo velitelství části sovětské armády, jež od srpna 1968 okupovala tehdejší Československo.
„Po sametové revoluci jsme s kolegou nastoupili na katedru speciální pedagogiky a jakožto dojíždějící jsme ve staré budově několik měsíců přespávali. Oběma se nám ve snech zjevoval důstojník sovětské armády, kterému jsme dali jméno i hodnost. Leč po pár zjeveních nás major Malinovskij opustil. Jen zážitek zůstal,“ přibližuje Valenta, který bydlí v Mohelnici.
Na svou profesi speciálního pedagoga navázal v příběhu o dítěti s očima kočovníků východních stepí.
„To jest o chlapci s Downovým syndromem. Mimochodem je to skutečná postava i příběh. Třebaže se odehrál jinde,“ prozrazuje osmapadesátiletý profesor.
Kromě pohádek napsal i odborné knihy či beletrii pro dospělé
Ten má na spisovatelském kontě už kolem 40 knih. Kromě několika pohádkových jde o odborné monografie, učebnice i beletristické knihy pro dospělé.
Poťouchlé pohádky |
Poťouchlé pohádky vyšly koncem loňského roku, u některých posloužily jako základ i pověsti či historie Olomouce.
„Například v Mouřenínu benátském z Nožířské ulice vycházím z pověsti o domě U Sedmi čertů, z místních pověstí jsem převzal postavu vasrmana z mlýnské tůně,“ vypočítává Valenta.
Sám se o dějiny krajského města zajímá, některé pohádky však přeci jen konzultoval s lidmi z vlastivědného muzea či historikem Miloslavem Pojslem.
„Vydání knížky se už bohužel nedočkal. Ovšem Poťouchlé pohádky nejsou historická práce, a tak jsem si dovolil pár poťouchlostí k místní historiografii, o kterých vím jen já,“ uzavírá.
