Píše se rok 1942 a na devět set Židů z Olomouce a okolí čeká nedobrovolná cesta do ghetta v Terezíně. První transport, v němž sedí mimo jiné i sedmnáctiletý Georg Schreiber z Lipníku nad Bečvou, vyjíždí 26. června a během léta pak následují tři další. Celkem v nich skončilo 3 508 osob včetně dětí i starých lidí, přežilo jich jen 295.
Kameny zmizelýchKameny zmizelých neboli Stolpersteine – doslovně kameny, o které je třeba klopýtnout (pohledem) – si patentoval německý výtvarník Gunter Demnig již v roce 1993. O několik let později vsadil první do dlažby v Kolíně nad Rýnem a v Berlíně. Nyní jsou jich ve stovkách evropských měst uloženy řádově desítky tisíc. Jde o dlažební kostky s mosazným povrchem o rozměrech 10 krát 10 centimetrů. Vkládají se do chodníků před domy, jejichž obyvatelé zahynuli v nacistických koncentračních táborech. Přímo v Olomouci bylo do tohoto týdne 187 kamenů, nyní jich je o 26 víc. Jedním z nově přidaných byl i takzvaný „Stolperschwelle“, který svými rozměry odpovídá šesti „běžným“ kamenům. „Stolperschwelle“ se pokládají právě před místa, odkud bylo deportováno větší množství lidí. |
Než Židé na olomouckém nádraží nastoupili do vlaku, museli se tísnit právě v nedaleké škole v Hálkově ulici.
„Ve škole začalo peklo. Řvaní SS, bloudění a hledání záchodů, ztráta veškerého soukromí a lidské identity,“ vybavil si Schreiber po válce, v níž zvládl přežít i Osvětim. Jeho vzpomínky zachycuje dokument na crowdfundingovém webu nakopni.me.
Do školy museli Židé dorazit už několik dní před transportem. Další stovky lidí ji zaplnily hned po odjezdu první skupiny, 27. června se tu ocitla i patnáctiletá Edith Fuchsová z Prostějova. Do liduprázdné Olomouce přijela už kolem páté ráno. Ve škole za stoly čekalo gestapo, Židé museli s dokumenty odevzdat i klíče od svých domovů. Naráz přišli téměř o všechno, zůstaly jim jen kufry.
„Pak jsme si museli sednout na podlahu na svá zavazadla. To trvalo až do večera. Za celý den jsme dostali nějakou polévku, to bylo to jediné, co jsme jedli,“ vzpomínala Fuchsová v rozhovoru pro USC Shoah Foundation Institute for Visual History and Education.
„Pozdě večer nám řekli, že už půjdeme. Pak to odvolali, že vlak není ještě připravený, že zůstaneme přes noc. Tak jsme spali na podlaze s parketami, na nichž se cvičívalo, nebyly tam matrace, nebylo tam vůbec nic připraveno k přenocování,“ dodala.
Z lidí se stala čísla vláčející co nejvíc jídla a oblečení
Čekání skončilo 30. června ve dvě hodiny ráno. Lidé degradovaní na pouhé položky v nacistických seznamech se museli seřadit do pětistupu.
„Bylo to poprvé, co jsem šla v pětistupu. Velmi dobře si na to pamatuji. Kolem krku jsme dostali tabulku s označením transportu a osobním číslem. Náš transport byl AAg a moje číslo bylo 298. Tehdy poprvé jsem zažila pocit, že nejsem člověk. Vnímala jsem kolem sebe spící město a nás tady, v pětistupu, všichni lidi jdou a jdou, mladí, staří se svými zavazadly. Kufry byly těžké, nabalili jsme samozřejmě, co se dalo. Bylo to ponižující,“ popsala Fuchsová.
S sebou si Židé mohli vzít maximálně padesátikilová zavazadla. Ne všichni ale takovou zátěž unesli. Děti tak do transportu mířily s batůžkem na zádech. Měla ho i osmiletá sestřička tehdy třináctileté prostějovské rodačky Maud Stecklmacherové. Z Olomouce odjely ve třetím transportu 4. července 1942.
„Na batůžku přivázaná panenka Olinka a nočník – tak šla do transportu většina malých židovských dětí. My všichni s čísly na krku. Je léto, doba školních prázdnin, máme na sobě tři čtyři vrstvy oblečení, vysoké boty. Co myslíte, že se vejde do padesáti kilogramů, když víte, že bude hlad? Berete s sebou potraviny a na zimu peřiny,“ vylíčila Stecklmacherová ve své knize Co oheň nespálil.
Lidi čekal transport v dobytčácích s kýblem místo záchodu
Dle vzpomínek další pamětnice byla při ústí Hálkovy ulice na zemi bílá vápenná čára. Šlo o hlídanou hranici. Kdo nebyl povolán do transportu, za ni nesměl.
V tělocvičně se lidé při spánku a čekání mačkali, každý měl pro sebe na tvrdé podlaze jen kousek místa.
„Ještě jsme nebyli zvyklí, bylo to zlé,“ doplnila Stecklmacherová. I ona si vybavuje křik a také mlácení od Němců. Ve škole musela zůstat dva dny. Brzy ráno, proto, aby je už Olomoučané neviděli, ženou esesáci Židy k nádraží.
„Vlečeme zavazadla, SS křičí, bijí, kopou. Byl nádherný letní den, nebe modré, sluníčko svítí. V napěchovaných tmavých dobytčácích jedeme do Terezína – uprostřed kýbl místo záchodu,“ napsala pamětnice.
Poslední olomoucký transport vyjel 8. července 1942. V Terezíně jeho příjezd ve svém deníku o tři dny později zachytil Egon Redlich z Olomouce.
„A pak je tu celá Olomouc. To, čeho jsem se bál, vidět transport lidí, kde skoro každého znám,“ zapsal si židovský mladík, který před uvězněním dokázal zachránit 80 židovských dětí. Z nacistického protektorátu je dostal do Dánska. Sám však byl v 28 letech se ženou a půlročním synkem, který se jim v Terezíně narodil, zavražděn v Osvětimi.
