V lednu mu bylo devadesát, přesto Jan Škoda každý pátek nasedá na vlak v Jeseníku, kde bydlí, a putuje do rodného Žerotína na Olomoucku, aby se v pondělí ráno zase vrátil zpět.
„Po smrti bratra jsem to tady zdědil, tak se nedá nic dělat,“ usmívá se u stolu, ke kterému by se hravě vešlo až dvanáct lidí. Kdysi tu večeřela početná rodina i s čeledínem a děvečkami a není to tak dávno, co tady po nocích hrával karty se sourozenci.
Celý víkend se plahočil na zahradě, aby zlikvidoval větve z pokáceného stromu, ale nestěžuje si. Smířený s osudem je ostatně celý život. Přesto, že rodina Škodova jej rozhodně neměla lehký.
Jan Škoda se v roce 1928 narodil jako třetí ze šesti dětí rodičům Vladimírovi a Ludmile Škodovým, kteří v Žerotínu vlastnili rozlehlé hospodářství s dvoupatrovou obytnou budovou. Projít statek od hlavní brány přes velký dvůr, kůlnu a za ní širokou stodolu až do sadu zabere ještě dnes skoro deset minut.
Hospodářství v typicky hanácké vesnici koupil na konci 19. století děda Alois, který statek postupně rozšířil a přikoupil další pozemky. Když Jan Škoda dospíval, patřilo rodině 20 hektarů polností, několik volů, krav, telat, prasat a tři koně.
Otec Vladimír měl jako jeden z prvních ve vsi samovaz, se švagrem napůl pořídil také mlátičku obilí a později dokonce traktor Lanz Bulldog. Děvečky a čeledín byli stálými zaměstnanci statku, s rodinou na gruntu také bydleli.
Hlášení, které mu ukončilo studium, přišlo z rodné obce
Děda Alois patřil ve vsi k zakladatelům Sokola a významné postavení měl i otec Vladimír. Jako člen republikánské strany byl v roce 1936 zvolen do funkce starosty poté, co předtím dělal obecního pokladníka. Starostou byl do roku 1938.
„Tatínek byl mírné povahy. I když nám někdy hrozil, nikdy nás neuhodil. Komandovala nás spíš maminka,“ líčí Jan Škoda. Na dětství vzpomíná s radostí, přestože matka občas používala tvrdé výchovné metody.
„Jednou v létě, bylo to o žních, musela maminka na pole. Než odešla, dala na dvůr vyvětrat peřiny. My děti jsme měly za úkol je schovat, kdyby začalo pršet. Jenomže za námi přišli kamarádi, a když se spustil liják, tak jsme všichni vlezli do kuchyně, samozřejmě bez těch duchen. Protože peřiny zmokly, dostali jsme výprask, zůstali bez večeře a ještě jsme měli zakázáno spát ve svých pokojích. Nocovali jsme pak na pytlích s obilím ve stodole,“ popisuje.
Nejdříve chodil do obecní školy v Žerotíně, pak do měšťanky v Pňovicích. Ještě za druhé světové války začal studovat Střední zemědělskou školu v Olomouci. Přestože z početné rodiny nikdo nepadl na frontě, poznamenala ji za války velká tragédie. V roce 1944 zemřela na zánět pohrudnice spojený s tuberkulózou Janova nejstarší sestra Ludmila, které tehdy bylo 18 let.
Protože nebyl nejstarším synem, rodiče s Janem jako pokračovatelem na žerotínském hospodářství nepočítali. I proto mohl jít v roce 1947 studovat Vysokou školu zemědělskou v Brně. Brzy po komunistickém puči v únoru 1948 ale začaly na škole politické prověrky, po kterých víc než třetinu studentů vyloučili. Jako syn kulaka musel z Brna odejít i Jan Škoda.
„Hlášení na mě podala obec. Příjemné to nebylo, ale co mi zbývalo? Vrátil jsem se domů do Žerotínu,“ krčí rameny Jan Škoda, který pak nastoupil jako účetní na státním statku v Dlouhé Loučce.
Úrodná pole komunisté rodině vyměnili za horší, stroje zabavili
Stejně jako v okolních obcích i v Žerotíně komunisté začali záhy naplňovat své plány na likvidaci soukromých živnostníků a kolektivizaci zemědělství. V rodné vesnici Jana Škody se to však zastáncům nového režimu dařilo snáz než jinde. Už v listopadu 1949 zvolili přípravný výbor pro založení JZD a v roce 1950 družstvo měli.
V říjnu toho roku dostal Jan Škoda povolávací rozkaz k povinné vojenské službě. Na rozdíl od většiny svých vrstevníků ale neskončil v běžném vojenském útvaru, nýbrž u pomocných technických praporů (PTP), kam režim umisťoval takzvané politicky nespolehlivé osoby.
Spíš než jako vojáci sloužili „pétépáci“ coby levná pracovní síla. Jan Škoda putoval s 52. pomocným technickým praporem nejprve do Zaječova na Berounsku, kde vojáky ubytovali v bývalém augustiniánském klášteře Svatá Dobrotivá.
V dubnu 1950 komunisté klášter v rámci akce K násilně zrušili a zdejší řeholníky internovali do pracovních táborů. Ze Zaječova prapor převeleli do Strašic poblíž vojenského újezdu Brdy, kde pétépáci s bývalými kněžími a studenty bohoslovectví stavěli ubikace pro vojáky.
Ještě v roce 1950 Janův otec Vladimír vstoupil do JZD.
„Neměl jsem mu to za zlé, šli i další, v té době se nedalo jinak,“ míní Škoda.
V družstvu otec zůstal rok a půl, jako kulaka ho odtamtud komunisté nakonec vyloučili s tím, že má dál hospodařit soukromě. Úrodná pole mu ale vyměnili za horší a vzdálenější, navíc mu sebrali zásoby, stroje a nářadí. Stejně jako všichni takzvaní vesničtí boháči v té době musel státu odevzdávat neúměrně vysoké dodávky zemědělských výrobků.
Starší rubali se sbíječkami, mladší lopatou házeli uhlí na pás
Jana Škodu hned další rok přeřadili k 55. pomocnému technickému praporu do Petřvaldu, kde musel až do konce vojny pracovat jako horník v uhelném dole Pokrok, později přejmenovaném na Julius Fučík.
„Ještě než jsme poprvé sfárali, museli jsme na zdravotní prohlídku. To si každý z nás rychle vzpomínal, jaké měl v mládí nemoci, aby do práce nemusel. Moc nám to ale nepomohlo, byli jsme holt mladí kluci,“ říká Škoda.
Jestli mu něco z té doby obzvlášť utkvělo v paměti, pak to byla první hornická šichta.
„To víte, měl jsem strach, protože štoly byly úzké a nízké, byla v nich tma a navíc to tam praskalo. Starší ročníky rubaly se sbíječkami, my mladší jsme lozili po kolenou a s lopatou v ruce nahazovali uhlí na pás,“ pamatuje si Škoda.
Po osmihodinové směně museli vojáci ubytovaní v táboře obehnaném plotem často ještě na brigády nebo na školení, většinou politického charakteru.
„Taky se furt něco zpívalo. My si k tomu většinou přidali další vlastní sloky a za trest jsme pak čtvrt hodiny pochodovali po cvičišti,“ směje se.
Místo dvou let nakonec mezi černými barony strávil 39 měsíců
Jako potupu Jan Škoda své vojenské zařazení nebral. „Měl jsem výhodu, že jsem byl mladý a bez závazků. U PTP jsem ale potkal i tatínkova bratrance, který měl rodinu a hospodařil. U něj to bylo něco jiného,“ myslí si. Nedobrovolnou prací strávil povinnou vojenskou službu i Janův mladší bratr František, který sloužil v uhelných dolech na Kladensku.
Seriál MF DNES Příběhy „kulaků“ z HanéPřed 70 lety, v únoru 1948, začala Komunistická strana Československa naplňovat plány kolektivizace soukromého zemědělství. Nucenému vyvlastňování pozemků a zemědělské výroby po vzoru praxe stalinismu předcházela štvavá propagandistická kampaň namířená proti sedlákům. Komunisté je nálepkovali jako vesnické boháče či kulaky. Desetitisíce rolníků byly odsouzeny, jejich rodiny vystěhovány a hospodářství násilně sloučena do Jednotných zemědělských družstev. Na Hané potkal takový osud tisíce lidí. MF DNES se sdružením Post Bellum přináší v seriálu příběhy některých z nich: |
Za víc než tři roky u PTP se Jan Škoda dostal domů jen dvakrát, z toho jednou to bylo na pohřeb maminky, která zemřela v květnu 1953 ve svých čtyřiapadesáti letech na žlučové kameny.
„Nejdřív přišel telegram, že maminka je nemocná. Domů mě odmítli pustit. O dva dny později přišel další, že zemřela, to už mě pustit museli,“ shrnuje s tím, že to, kdy ho propustí definitivně, nevěděl.
„Až když uběhly dva roky a my začínali třetí rok vojny, dozvěděli jsme se, že jsme nepřátelé státu a že nám to prodlužují,“ líčí Škoda. Jeho vojenská služba nakonec trvala 39 měsíců, o patnáct víc, než povolovaly i tehdejší zákony.
„Pamatuji se přesně, že bylo 27. listopadu, když ze třech rot na Pokroku většinu vojáků propustili. Bylo nás jen patnáct, kteří jsme museli sloužit ještě na Vánoce. Pustili nás až na Silvestra. Z civilního oblečení jsem měl jen svetr, takže jsem domů jel ve vojenském a cestou dost promrzl. Nakonec jsem ale návrat z vojny stihl ještě oslavit na silvestrovské zábavě,“ popisuje.
Místo sedláka na Hané agronomem na Jesenicku
Po smrti maminky hospodařil na statku v Žerotíně otec spolu s nejstarším bratrem Vladimírem, kterému připadla polovina majetku. Jan Škoda jim po návratu z vojny pomáhal, zároveň se ale snažil najít si zaměstnání. Dvakrát mu to nevyšlo jen proto, že mu místní národní výbor nedal doporučení.
„Nutili mě tak pracovat na místních polích,“ vysvětluje. Nakonec měl ale štěstí a dostal místo agronoma ve státním podniku Oseva. Krátce poté ale jeho otce jako kulaka zavřeli. Dnes už si nepamatuje, jak justice rozsudek zdůvodnila, tatínek se nicméně asi po půl roce vrátil. Syn Vladimír však krátce po otcově zatčení z obav o rodinu vstoupil do JZD i s celým hospodářstvím.
Jan Škoda měl v Osevě na starost Jesenicko, kam se přestěhoval a kde založil rodinu. Se ženou, která již nežije, měli syna a dceru. Stejně jako ostatní sourozenci i Janova rodina dál jezdila o víkendech do Žerotína pomáhat otci a bratrovi.
„Natrvalo mě to ale na Hanou už netáhlo,“ bilancuje muž, který bez velkého váhání přepíná mezi spisovnou češtinou a hanáčtinou.
Pravověrným Hanákem se Jan Škoda znovu stal až na stará kolena. Dokud mu stačí síly, udržuje dosluhující stavení i dvůr se zahradou tak, aby se nemusel stydět před rodiči a také bratrem, který mu statek odkázal. To vše, přestože ví, že jeho děti nebo vnuci podobné nadšení nesdílejí.
„Nevím, k čemu to bude, ale nemůžu jinak,“ říká, když v kuchyni s vychladlými kamny balí do batohu zbylý chleba a sklenici domácí marmelády. Ptát se ho na otázky odpuštění těm, kteří rodině za minulého režimu házeli klacky pod nohy, je zbytečné.
„Taková byla doba,“ uzavře své vyprávění. Pak popadne hůl a jako každé pondělí vyrazí na autobus a poté vlak, který ho doveze zpátky do Jeseníku.
