Dá se tedy říct, že Hranická propast měří čtyřicet kilometrů?
Ano, dá. Pokud z této hloubky pochází oxid uhličitý i helium, tak se musí nějak dostávat nahoru. V tuto chvíli nevíme, jaký je profil propasti ve velkých hloubkách, mohou to být jen velmi úzké pukliny, ale provázanost je jistá. Na druhou stranu, rozměry mohou být i impozantní, protože ve velkých hloubkách, tedy při vyšším tlaku a vyšší teplotě, probíhá rozpouštění hornin intenzivněji.
Plyny obsaženými ve vodě v propasti se vědci zabývají od 60. let minulého století. Jak je možné, že nikomu dosud nedošlo, že pocházejí z takové hloubky?
Historicky, tedy od padesátých let 20. století, se usuzovalo, že když jsou jeskyně ve vápencích, tak potřebujeme zjišťovat, jak jsou mocné, lidově tlusté, právě ty vápence. Výpočtem a novodobým počítačovým modelováním nám vychází mocnost vápenců na jeden až 1,5 kilometru. Co by ale bylo dole, pod nimi? Například v Moravském krasu se do vápenců také dostává voda, která je naruší a následně vyvěrá zpět na povrch, nedostává se však do spodních hornin, ty jsou nerozpustné a velmi odolné. V Hranickém krasu minerální voda narušuje vápence odspodu, navíc se nejedná o vodu povrchovou, ale o silně agresivní, proplyněnou minerálku. Ta může atakovat i žuly a jim příbuzné horniny. Srovnávání s klasickým krasem proto není ten správný přístup pro pochopení rozměrů Hranické propasti.
Vy jste pro své závěry o hloubce propasti využil izotopů uhlíku a helia. Mohl byste to, prosím, blíže vysvětlit?
Geochemici využívají pro určení původu vod takzvané izotopy. Jsou to specifické atomy daného prvku, v našem případě helia a uhlíku, který je součástí oxidu uhličitého. O těchto atomech víme, odkud pocházejí, dokážeme tak třeba odlišit oxid uhličitý z atmosféry, z dýchaní nebo z mikrobiálního rozkladu. Samozřejmě umíme určit i plyn, který přichází z velkých hloubek Země. Je totiž velmi specifický a nepodobá se svým složením plynům, jež se běžně vyskytují kolem nás.
Hranická propast |
Tvrdíte, že Hranická propast je celosvětový unikát. Máte na mysli i jiná fakta, než že je to nejhlubší zatopená jeskyně?
Díky existujícím vrtům byly vápence v Hranickém krasu prokázány v hloubce od 1,5 do asi šesti kilometrů. Podobnou mocnost vápenců, současně přínos teplých minerálních vod z podloží a tektonické poměry, které umožňují hluboké otevření struktur, bychom jinde těžko hledali. Máme opravdu jedinečnou možnost mít nejhlubší propast na světě. V těchto souvislostech neexistuje žádné podobné místo na Zemi.
Jak si ale můžete být tak jistý?
Díky tomu, co známe. V oblasti Hranického krasu se v geologické historii potkalo několik faktorů najednou. Prvním je kolize kontinentálních desek, tedy zaniklých kontinentů. Kolize sice proběhly i jinde, ale tam nejsou jenom ve vápencích. Pokud jsou někde vápence, tak jsou zavrásněné velmi hluboko a nevytváří kras. A pokud ano, chybí tam minerální voda. Tady se spojily všechny tyto faktory. Samozřejmě, podobné projevy Země, které sahají do velkých hloubek v podobě horkých gejzírů nebo vulkánů, si uvědomí každý, ale my se bavíme o krasové propasti.
Dá se určit, jak je propast stará?
Vznik jeskyně se nedá určit přesně, protože lidově řečeno: jak chcete datovat díru... Částečně se to dá, až se do ní něco dostane. Ideální je, když tam najdete třeba řeckou minci. Zní to šíleně, ale stává se to, i když u nás výjimečně. Spíše se bude jednat o objevy fosilií z doby, kdy krajinu zaplavilo moře, či z doby neandrtálců nebo čehokoliv, co tady žilo a my to datovat umíme. Pak můžeme říct, že jeskyně byla vyvinuta již v době, kdy se do ní nález dostal. Z okolí Hranické propasti máme paleontologické a archeologické nálezy, ty jsou ale zatím stále předmětem dalšího výzkumu.
Podívejte se na záběry, které natočil robot v hlubinách Hranické propasti
29. května 2017 |
Je pravda, že minerálka v propasti – a Hranickém krasu vůbec – byla původně dešťová voda?
Ano, je to zasáklá povrchová voda, její stáří bylo datováno na 16 až 30 let. Datování se dělala už mnohokrát, dříve ale nebyla tak přesná. Naši vědečtí předchůdci měli hrubší měřítka, dnes pracujeme s jemnějšími metodami. Navíc jsou i dostupnější a levnější, takže analýzy se mohou dělat častěji. Tím se vyloučí vliv nějakého extrému, třeba že vzorek byl odebrán za povodně či velkého sucha, kdy je proudění vod v podzemí silně ovlivněno.
Jak se z takové vody vlastně stane v podzemí minerálka?
Je to díky tomu, že se v ní rozpustí plyn, který uniká z velké hloubky; jde o oxid uhličitý a nepatrné příměsi dalších plynů. Funguje to podobně jako autosifon – vznikne proplyněná voda, která je velmi agresivní, takže rozpouští okolní horninu. Ta pak ubývá, čímž vznikají jeskyně. Současně se ona hornina rozpustí ve vodě. Tak vznikne mineralizovaná voda, která, když ji pak pijeme, podporuje výživu organismu. Používá se proto v lázeňství, například i pro podporu růstu a hojení zlomených kostí. V Hranické propasti má voda stejné složení jako ta, kterou pijí lidé z pramenů v lázních v Teplicích nad Bečvou.
Z vaší studie vyplynulo, že právě tyto prameny, ale i Hranická propast a Zbrašovské jeskyně, jsou ohrožené stavbou přehrady Skalička, která má stát na Bečvě jako opatření proti povodním.
Nechci z toho dělat velké drama, ale hloubky v Hranickém krasu jsou tak obrovské a toho, co víme, je tak málo, že dovolit si to celé ovlivnit stavbou přehrady, je risk. Hydrotermální systém je neuvěřitelně velký a my jsme v jeho výzkumu pořád ještě na začátku. Měli bychom oblast nejdříve důkladně poznat a pak plánovat stavbu.
A lze to vůbec celé důkladně prozkoumat?
V rámci České republiky bychom měli najít peníze na to, abychom se o to pokusili. Jedním z řešení by mohl být například geofyzikální průzkum. Byla by ale velká náhoda, kdyby se hned napoprvé našla metoda, která by byla ta správná a zároveň všeobjímající.
Dá se jednoduše říct, co přehrada v Hranickém krasu způsobí?
Skalička ovlivní hydraulické poměry v oblasti. Její hladina má dosahovat dvaceti metrů, což jsou tři atmosféry, tedy strašně moc. Takový tlak urychlí průtoky vody v podzemí, a ta tak nestihne mineralizovat. Je otázkou, jestli se to stane hned, nebo postupně, a zda jen někde, nebo všude. Protože ty cesty neznáme, nemůžeme tvrdit, že to bude tak a tak. Nemluvím ale o něčem, co jsem si spočítal nebo vybájil, důkaz přinesly povodně v roce 1997. Tehdy stoupla hladina v řece Bečvě „jen“ o šest metrů, ale v lázních to vedlo k tomu, že z vrtů tryskala minerálka v gejzírech dosahujících několika metrů.
Na druhou stranu nějak chránit obce v Pobečví proti velké vodě bude potřeba.
To vůbec nezpochybňuji. Jako potápěči jsme povodně sami zažili, takže víme, že nějaké opatření se musí vybudovat. Jde jen o to, mít argumenty a informace pro správné rozhodnutí.
