Čtvrtek 5. prosince 2019, svátek má Jitka
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
  • Čtvrtek 5. prosince 2019 Jitka

Zažíval jsem socialismus s lidskou tváří, vzpomíná bývalý vekslák

  6:05aktualizováno  6:05
Jablonečan Václav Nývlt byl před rokem 1989 vekslákem. Třicet let od sametové revoluce zcela otevřeně na tuto svoji éru pro MF DNES zavzpomínal. „Zejména po roce 1985 byl život bezstarostný. Dneska je doba plná stresu a agrese. Není žádná jistota,“ říká.

Za jediný den dokázal Václav Nývlt před rokem 1989 vydělat částku, kterou většina lidí za měsíc. | foto: Ota Bartovský, MAFRA

Nebyl žádným kovaným straníkem, a přesto může éru normalizace označit za své zlaté časy. Za jediný den dokázal vydělat částku, na kterou většina pracovala měsíc.

Živil se prací, jež oficiálně neexistovala. Těžil z hladu lidí po zboží, jaké nebylo k dostání na pultech obchodů, ale měli ho hrdinové filmů proniknuvších z kapitalistické západní Evropy. Neustále nad ním ovšem kroužilo několik paragrafů, které v současnosti v zákoníku nenajdeme: porušování předpisů o oběhu zboží ve styku s cizinou či ohrožení devizového hospodářství. Václav Nývlt z Jablonce byl před rokem 1989 postavou, jež se slangově říkalo vekslák.

Toto „řemeslo“ je dnes známé asi nejvíce ze snímku Víta Olmera Bony a klid z roku 1987. „Je to hodně pravdivý obrázek. Část je přikrášlená, ale minimálně osmdesát procent toho filmu odpovídá tehdejší realitě. Takhle veksláci opravdu žili,“ vzpomíná Nývlt. Svět barů, kaváren a tanečních klubů ani teď úplně neopustil. Pod přezdívkou Jaydee Venc jezdí jako dýdžej po diskotékách.

Po čem lidé před výlohami Tuzexu nejvíce prahli? Jaká přání jste jim plnil?
Všichni tehdy chtěli být „odžínovaní“. Džíny byly prostě základ. Později letěly mrkváče, kalhoty do zvonu. Obrovským hitem byly i papírové bundy třeba s nápisem Ferrari. Hlad byl i po drogerii, kosmetice. V druhé půlce osmdesátých let se k tomu přidaly počítače, videokazety, mýdla, šampony, pěny do koupele, ale i auta. Kdo třeba neměl Peugeota 309, jakoby nežil.

Za takové džíny byli zákaznici schopní tenkrát dát i značnou část své výplaty. Je to tak?
První džíny v Tuzexu byly takzvané Superrifle. Tuším, že to byla italská výroba. V sedmdesátých letech byl jeden bon něco přes tři koruny. První džíny stály šedesát, osmdesát bonů. Později jsem kupoval džíny od Italů a ty jsem prodával asi za pětistovku. Koupil za tři stovky.

Jak se člověk stane vekslákem?
U mě to začalo již v době, kdy jsem studoval na jablonecké strojní průmyslovce. To bylo tak v roce 1971, 1972. Už od nějaké páté třídy jsem však tíhl ke všemu, co zavánělo Západem. Starší sestra totiž v roce 1968 emigrovala přes JAR. do Kanady. Přicházel jsem již od mládí do styku s věcmi jako Tuzex a bony. Bylo mi tedy jasné, že je tu velký hlad po věcech, které v socialismu nejsou k dostání a že je tu nějaký prostor, jak se k nim propracovat. Potřeboval jsem se ale dostat k bonům.

A jaká nim vedla cesta?
První kontakt s nimi u mě byl v době, kdy se tady stavěla Preciosa. Na stavbě tehdy dělali dělníci z Jugoslávie. Část výplaty brali v dinárech, což byla tehdy volně směnitelná valuta, další části v bonech a něco v korunách. Navázal jsem s nimi kontakt, podařilo se a nějaké bony a dináry jsem od nich odkoupil. Oni byli rádi, že nemusí nikde lítat a řešit, kde by jim to vyměnili. Přivydělal jsem si tedy nějakou tu korunu. Jenže vydělal jsem si za měsíc daleko víc než moje máma v práci. Najednou se kolem mě začal nabalovat okruh zájemců o cizí měnu nebo bony, ale také kruh kamarádů, známých. Ten se časem zvětšoval a zvětšoval. A pak přišla „italská vlna“.

Co to je „italská vlna“?
To byl rok, myslím, 1972 a ten byl rozhodující pro můj styl života. Tehdy sem přijela parta asi pětadvaceti Italů, tuším, z Verony či Modeny, na nějaký přátelský zápas ve fotbale. Když viděli, jaké tu máme krásné holky, chtěli s nimi navázat kontakt. Já se pohyboval po různých kavárnách a barech a přišel s nimi do styku. Měli liry a marky. Začal jsem je od nich skupovat. Dal jsem jim deset, dvanáct korun za marku. To by v bance nedostali, tam to bylo přibližně kolem tří korun. Byli spokojení a rozkřiklo se to mezi nimi. Žili si tady jako králové. Jídlo, pití, vše tu bylo pro ně velmi laciné. A začali jezdit třikrát, čtyřikrát do roka. A pro mě začaly hody. Řekl jsem si totiž, proč bych kupoval jen valuty a vydělal na jedné padesátník, když mohu rovnou prodávat zboží. Tak jsem je požádal, aby v Itálii nakoupili džíny, každý dva, tři kusy nebo ty zmíněné papírové bundy. Ty jsem nakoupil za deset marek a prodával je za dva tisíce. Tohle bylo daleko zajímavější než směňovat peníze. Věděl jsem už, že moje ručičky manuálně pracovat nebudou.

Vy jste se do Itálie dostal i osobně, že ano?
To byl zázrak! Jen tak ze srandy jsme s kamarádem v roce 1984 zažádali o devizový příslib. Nevím, jak se to stalo, ale my ho dostali. Věděl jsem, že musíme začít jednat strašně rychle, aby si to komunisti nerozmysleli. Tak jsme to tak urychlili, že jsme měli, plácnu, odjet až 1. srpna a my jeli už, dejme tomu, 12. července. Prostě jsme sice měli víza a příslib, ale ty měly začít platit až za nějakých čtrnáct dní. Riskli jsme to a vyšlo to. Ve vlaku na rakouských hranicích jsme prošli kontrolou a jeli na Západ. Vůbec si nevšimli těch datumů.

Co jste dělali v Itálii?
Nakupovali. Tenkrát byl zrovna trh, kde se na fotbalovém stadionu dalo sehnat ledasco. Tak jsem začal nakupovat džíny za deset marek, což bylo v té době nějakých sto padesát korun. Pak jsem je prodával za dva tisíce. Pak také nějaká trička za dvě marky, no neskutečné ceny. Jenže jak toho přibývalo, uvědomil jsem si, že to nemůžeme za železnou oponu odvézt.

Tuším však, že se vám to podařilo...
Ano. Musel jsem ale v Německu koupit auto – Simcu 1307 nebo 1308. Nádherný vůz se super metalízou za nějakých 2 300 marek. Vlakem už to nešlo. No, na Rozvadově jsme sice dostali na německé straně pokutu za neplatná víza, ale větší strach jsme měli na československé hranici. Tehdy celníci lidi dost šikanovali, nechali je z auta třeba všechno vytáhnout a rozbalit. Kolem nás tehdy chodil takový celník a koukal, jak máme auto celé zastavěné věcmi. Zbývala jen dvě místa vepředu. Furt jsem mu říkal, že to jsou jen dárky od příbuzných a kamarádů. To se mu nezdálo, ale pak si všiml takové obří plechovky Coca Coly. „Ty jo, to je plné coly?“ zeptal se. Vysvětlil jsem mu, že je to plechovka na odkládání deštníků. No a najednou to nebyl celník, ale normální zvídavý člověk. Tak jsme mu ukázali pár úlovků a on nás pustil, aniž bychom zaplatili clo. Takže jsem do Jablonce přivezl plné auto zboží, měl jsem tak dovolenou zadarmo, auto zadarmo. A vlastně jsem mohl jet znovu, protože teprve začalo platit to vízum (smích).

Silný zážitek. Co jste měl za razítko v občanském průkazu? Jak jste se živil oficiálně?
Byl jsem číšník. A opravdu jsem to i dělal. Ony se totiž všechny ty mé činnosti převážně odehrávaly právě po barech, kavárnách a restauracích. Jedna z největších základen byla v tehdejší restauraci Mladých. Kousek nad ní bydlel v té době jeden z největších kriminalistů na Jablonecku. Ten po mně šel jak slepice po flusu. Měl mě na očích, když byl doma. Viděl, jak u podniku neustále parkují auta jako ferrari, fiaty, mercedesy, jak se neustále něco vykládá a nakládá. Jenže tehdy se už ledasco dalo uplatit. Dali se koupit policisté, právníci, soudci, vlastně to bylo tak, jak to funguje i dneska. Jenže nestálo to tolik. Kolikrát to šlo i za malé všimné, za různé dárečky, flašky. Teď to jsou desetitisíce, statisíce, miliony. Tak jsem z různých vyšetřování vždycky nějak vybruslil. Tehdy to pro mě opravdu byl socialismus s lidskou tváří. Zejména od druhé poloviny osmdesátých let. Mohlo se trochu podnikat, kdo měl peníze, všechno si koupil, bavili jsme se, bylo dobře. Pak ale tehdejší ministr vnitra vyhlásil válku proti vekslákům a dalším živlům, kteří rozvrací socialistickou republiku. To už šlo do tuhého.

A vy jste byl nakonec „odměněn“ ročním nepodmíněným trestem, z něhož jste si větší část odseděl...
Je to tak. Nakonec to bylo jen za to, že jsem se nezákonně obohatil asi o tři sta korun (smích). Víc na mě neměli. Mám k tomu ale zajímavou historku.

Sem s ní.
O tom zátahu jsem věděl dopředu. Měli jsme nějaké známé na kriminálce, dostal jsem echo. Takže jsme vyprázdnili všechny sklady a zboží odvezli do bezpečí. Jeden den ráno v šest zazvonili policisté a že mě zatýkají. Naštěstí ale nešli rovnou na domovní prohlídku. To ještě neměli vymyšlené. Dali mi tak trochu času k rychlé akci. Zavřel jsem tedy dveře, že se jdu obléci. Nějakých pět minut před nimi šla moje přítelkyně do práce, museli se minout u výtahu. Bydleli jsme ve dvanáctém poschodí paneláku a já na ni z okna zakřičel, že tu jsou policisté a ať sežene auto a odvozí s někým všechny ty tašky se zbožím, které jsem měl v jedné místnosti. Naštěstí mě slyšela. Když jsem se pak s kriminalisty vrátil domů na prohlídku, už tam nic nebylo. Dokonce po revoluci v tom bytě našli tehdejší obyvatelé ve futrech schované valuty. Zapomněl jsem na ně a policisté na ně tenkrát nepřišli.

Když použiji vaše slova, pro vás bylo období komunistické diktatury socialismem s lidskou tváří. Jak hodnotíte dobu po revoluci a dnes?
Zejména po tom roce 1985 byl život bezstarostný. Byla spousta zábavy, pokud měl člověk práci, měl byt, měl co jíst, byl zajištěný. Z výplaty mu ještě zbyly peníze na povyražení. Nemusel se o nic moc starat. Chlapi nechodili na dvě piva, ale na deset, patnáct. Dneska je doba plná stresu a agrese. Není žádná jistota, všechno se jede na doraz, natvrdo. Na vše máte půjčku, pak vás vyhodí z práce, rozvedete se a jste na ulici. Tenkrát se lidé bavili, byli mezi nimi lepší vztahy. Dnes mají lidé k sobě daleko a každý se stará sám o sebe. Vše je uspěchané, všichni chtějí být za rok multimilionáři, nejdou od píky. To přeci nejde. Lidé také ztrácejí rozhled, ačkoliv mají vysoké nároky. Na to, jak mají obrovské možnosti, vlastně nic moc neví. Vše hledají v telefonu. Chybí jim životní zkušenost, vlastní názor. A bude hůř.

Řada bývalých veksláků se v devadesátých letech dobře etablovala v byznysu a vydělala neuvěřitelné množství peněz. Jak to máte vy?
To byla divoká a tvrdá léta, lámal se chleba. Drogy, zbraně, prostituce. Samozřejmě, že jsem s těmi lidmi přišel do styku, ale věděl jsem, že mám jen dvě možnosti: Zapojit se do toho a být opravdu strašně bohatý, ale za rok třeba taky strašně mrtvý, anebo se do toho nezapojit a přežít to. Zvolil jsem druhou možnost.

Autor:
  • Nejčtenější

Firma roku je v dluzích, turnovský velkopekař může skončit na ulici

Uznávaný podnikatel z Turnova Jiří Mikula je v insolvenci, dluží 69 milionů korun. Hrozí mu i osobní bankrot, ručil...

Po srážce tramvají v Liberci se řidič zhroutil, převrácený vůz je na odpis

V libereckém Dolním Hanychově se ráno srazily tramvaje. Vůz vyjíždějící ze zastávky naboural do dvouvozové soupravy...

Český koeficient padá dolů. Jak to bude s nasazením do poháru číslo tři

Vyřazení už i slávistických fotbalistů z evropských pohárů se nemile projeví na národním koeficientu, který rozhoduje o...

Záchranáři, kteří pomáhali po výbuchu v Hamru, mají zdravotní problémy

Na šest desítek zdravotníků, hasičů či policistů, kteří zasahovali u výbuchu v Hamru na Jezeře na Českolipsku, musí...

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

Liberec přetlačil Kometu a je už druhý. Vítkovice znovu prohrály

Hokejová Kometa po dvou těsných vítězstvích opět prohrála. Tentokrát nestačila ve vyrovnaném souboji na Liberec 2:3....

Premium

Sprcha pro osm lidí: jak to vypadalo na Epsteinově ranči na dělání dětí

Kdyby zdi mohly mluvit. Přinášíme exkluzivně snímky přepychového ranče, kam americký finančník Jeffrey Epstein svážel...

Premium

Je sexting nevinná hra nebo nevěra? Pánové jsou tolerantnější než dámy

Generace našich rodičů tohle řešit nemusela. Měli poměrně jasno a věděli, co je a není zahýbání. Moderní technologie...

Premium

Den, kdy přepadli Mekku. V roce 1979 se zrodil moderní islámský středověk

Před 40 lety se stalo „11. září“ islámu. Aby saúdský král mohl pobít ozbrojence okupující posvátnou mešitu v Mekce,...

  • Další z rubriky

PŘEHLEDNĚ: Na koleje v kraji přichází třetí dopravce a mění se ceny

Na železnici v Libereckém kraji přichází nový dopravce. Cestující čekají od 15. prosince některé změny. Přinášíme vám...

Martin trpí svalovou dystrofií. Získat elektrický vozík trvá rok, říká matka

Narodil se zdravý, ale ve dvou letech mu lékaři diagnostikovali nevyléčitelné onemocnění, které se projevuje postupným...

Po srážce tramvají v Liberci se řidič zhroutil, převrácený vůz je na odpis

V libereckém Dolním Hanychově se ráno srazily tramvaje. Vůz vyjíždějící ze zastávky naboural do dvouvozové soupravy...

Firma roku je v dluzích, turnovský velkopekař může skončit na ulici

Uznávaný podnikatel z Turnova Jiří Mikula je v insolvenci, dluží 69 milionů korun. Hrozí mu i osobní bankrot, ručil...

Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!

Najdete na iDNES.cz