„Není to ale oplocení. Je to vodicí šňůra, která dětem umožňuje, aby byly co nejvíc samostatné,“ řekla vedoucí tábora Rebeka Vadasová.
„Děti jsou schopné se držet nějaké linie, když jsou tam chatičky, jdou podél chatiček, tam, kde nejsou, natahujeme šňůry, podle kterých mohou chodit, aby byly samostatné a ty základní věci v táboře, jako dojít si na záchod, do jídelny nebo do chatičky, si mohly obstarat samy.“
Ve srovnání s běžnými tábory má tenhle také mnohem víc personálu. „Když počítám i praktikanty, tak je to skoro jedna ku jedné,“ připustila Vadasová. Někteří praktikanti jsou podle ní bývalými táborovými odchovanci, a mají také zrakové postižení. Jinak se však tenhle tábor od jiných příliš neliší, i když z 26 dětí některé nevidí vůbec a jiné mají jen zbytky zraku.
„Jinak jsme klasický tábor, máme celotáborovou hru na motivy knížky Terryho Pratchetta Svobodnej národ, sami si vaříme, děláme táboráky, děti šly samy na puťák,“ vyjmenovala Vadasová.
Nadšené byly děti z Liberce, kde měly takzvanou ptačku. „To je akce, při které nás vedoucí někam vyšlou a my se musíme ptát lidí. Dají nám úkol a my se musíme doptat, to bylo super. Byli jsme v Liberci, šel jsem k obchoďáku, a tam jsem si nakoupil, co jsem potřeboval,“ vysvětlil nevidomý jedenáctiletý Ondřej Krejča z Litvínova.
Ptačkou byla nadšená i patnáctiletá Gabriela Bačkovská z Proseče na Chrudimsku. Děti šly podle Vadasové úplně samy, i když z povzdálí je pro jistotu vždy sleduje nějaký „strážný anděl“.
Děti si na táboře zkusily také třeba vyrobit máslo a vlastní čerstvý sýr. Učí se rozdělat oheň, nadšené jsou, když mohou v kuchyni krájet cibuli. Založily i vlastní táborovou kapelu.
„Tábor jim dává volnost, kterou jinak neznají, a možnost zkusit si věci, k nimž se jinak nedostanou, protože rodiče mají pochopitelně strach, aby si třeba neublížily,“ vysvětlila Vadasová. Podobné tábory se podle ní pořádají už od 70. let minulého století, některé děti ovšem jezdily i na běžné tábory, třeba se skauty.
