Předtím se pětimetrový kamenný Stalin tyčil na začátku aleje v Jičíně. „Sochu tam odhalili s velkou pompou 21. září 1952, tedy asi půl roku před Stalinovou smrtí,“ říká Jan Drahoňovský, ředitel Městského muzea v Lomnici nad Popelkou.
„Dlouho nikdo nevěděl, kdy Stalin od jičínské aleje zmizel a kde skončil. Pamětníci se shodovali pouze v jednom – že socha se ztratila během jedné noci v době mezi rokem 1956 a začátkem šedesátých let.“
Právě v roce 1956 se zhroutil kult Stalinovy osobnosti a vyšlo najevo, jakých zvěrstev se dopouštěl na národech Sovětského svazu. Zločiny neslučitelné s navenek vznešenými komunistickými ideály se staly příčinou, proč dříve opěvovaný Stalin upadl v nemilost.
Sochu objevili náhodou
Jeho sochy rychle opouštěly česká města a Jičín patřil mezi ně. Za čas začalo lidi v Jičíně zajímat, kam se Stalinova socha poděla, ale jejich pátrání vyústilo do ztracena.
Stalinovu sochu marně hledali v depozitáři muzea, ve skladišti technických služeb nebo v bývalých kasárnách. „Až na začátku března letošního roku nám pětasedmdesátiletý Karel Hanuš ze Stružince jenom tak mezi řečí prozradil, co se vlastně s jičínskou Stalinovou sochou stalo,“ uvádí Drahoňovský.
Hanuš se na začátku 60. let minulého století učil nástrojařem v podniku ZPA Jičín. „Někdy na podzim roku 1960 nebo na jaře 1961 jel Karel Hanuš ve wartburgu se svým mistrem z nástrojárny z prodloužené směny. Na cestě z Jičína do Lomnice se už za tmy dostali za pomalou a kouřící kolonu dvou nákladních vojenských tatrovek. Auta táhla podvalník s těžkým nákladem,“ podotýká Drahoňovský.
„Do kopce je wartburg nemohl předjet. Čtyřčlenná posádka tak měla dost času dohadovat se, co tatrovky vlastně vezou. Mistr z nástrojárny Gustav Vojtíšek tehdy prohlásil – Aby to tak byla socha samotného Stalina. Jeho předpověď se potvrdila.“
Z bahna vyčuhovala Stalinova ruka
Kolona se Stalinovou sochou zastavila před lomnickou radnicí, kde už stálo několik místních funkcionářů.
„Bylo jasné, že šlo o akci tehdejších komunistických představitelů Jičína a Lomnice a velitelů z jičínské vojenské posádky. Dojednali ji v tichosti. Při odvážení Stalina nestáli o pozornost veřejnosti,“ tvrdí Drahoňovský.
„Lomničtí funkcionáři nasměrovali tatrovky k Zámeckému rybníku. Auta zastavila na hrázi, vojáci sochu vyzvedli s pomocí jeřábu do výšky a s hlasitým šplouchnutím ji ponořili do vody. Rybník se právě zasypával a Stalin tam měl zmizet navěky. Jedna pamětnice ovšem uvádí, že nějakou dobu ještě z vody a bahna vyčuhovala Stalinova ruka.“
Karel Hanuš dokonce pracovníkům muzea označil na dnešním autobusovém nádraží prostor, kde vojáci Stalina utopili. Nyní se tam nacházejí těžké betonové zátarasy a především značka zákaz stání. Jakoby bránila tomu, aby se krvavý despota Stalin, pod jehož hrůzovládou zahynuly miliony lidí, vynořil z bývalého rybníka a znovu děsil celý svět.
Ulice nese jméno po hrdinovi druhé světové války
Neběží ale o jediný paradox příběhu oživlého díky Karlu Hanušovi a pracovníkům lomnického muzea. Stalinova socha leží v těsném sousedství bývalé Stalinovy ulice, jež nyní nese jméno po hrdinovi druhé světové války, lomnickém letci plukovníku RAF Františku Truhlářovi.
V Jičíně se socha vojevůdce Stalina, vítěze nad hitlerovským Německem, vypínala v aleji založené v 17. století jiným generalissimem, Albrechtem z Valdštejna.
„Navíc nějaký recesista přidělal těsně před odstraněním Stalinovy sochy z Jičína na její ruku staré jízdní kolo. Přidal k němu ceduli z kartonu s nápisem - Pepo, ujeď, jdou po Tobě,“ tvrdí Drahoňovský.
„Když Stalina odvezly tatrovky do lomnického rybníka, zaujala jeho místo skulptura se srpem a kladivem, symboly komunismu. Podle ní si dávali lidé v Jičíně sraz u nářadí. Srp a kladivo vydržely ve městě do roku 1990.“
