Socha Klementa Gottwalda zčernala.

Socha Klementa Gottwalda zčernala. | foto: archiv T. Vlčka

Osudy soch. Lenina oběsili, rudoarmějce utopili, Gottwald jim zčernal

  • 3
Před 32 lety odhalili v České Lípě poslední sochu Lenina ve střední Evropě. Jeřábník ji nechal viset za krk jako na oprátce. Bronzový bolševický vůdce dnes leží pod vrstvou prachu ve skladišti. A podobný osud měly i další sochy vůdců.

Byl konec října 1987. Sovětský blok se už pomalu drolil pod tíhou Gorbačovovy perestrojky, ale rudé srdce severu, jak mnozí vnímali Českou Lípu, stále tlouklo v rytmu častušky. Jako důkaz věrnosti sovětské říši zde hlavní ideolog režimu a nejtvrdší stalinista Vasil Biľak odhalil čtyřmetrovou sochu Vladimíra Iljiče Lenina. Akt oddanosti se ale změnil ve frašku. Vůdce ruských bolševiků zůstal viset ve vzduchu za krk jako oběšenec.

„Při instalaci tu sochu nešlo za nic jiného uchytit. Ale jeřábník si pak odskočil na oběd, takže Lenin se tam chvíli houpal jako na oprátce. Pár lidí z toho mělo pěknou polízanici,“ vzpomněl českolipský historik a publicista Tomáš Cidlina. Další paradox: Bronzová socha stála před budovou OV KSČ, které se mezi lidmi pro její bílé obložení neřeklo jinak než „Bílý dům“.

Českolipský Lenin se tak stal poslední odhalenou sochou bolševickému revolucionáři v celé střední Evropě. Tehdy to ale nikdo netušil a účast na instalaci sochy si ničím nezadala se Spartakiádou. Přišli všichni, kdo mohli. I ti, kdo nechtěli. 

„Ten den zavřeli fabriky, školy a úřady, aby si zajistili dostatek účastníků. Lidem se tam ale moc nechtělo, už cestou se trousili z davu pryč. Víc než Lenin jim vadil Vasil Biľak, který tam tehdy řečnil a kterého měli všichni spojeného s okupací,“ prozradil pamětník tehdejších událostí Lubomír Kouba.

Na odhalení čtyřtunového velikána byla i českolipská starostka Jitka Volfová. „Tehdy jsem čekala svého prvního syna, takže jsem se na to zkoušela vymluvit. Ale neprošlo to, účast byla bez podmínek povinná,“ vylíčila Volfová.

Jak se blížil rok 1989, režim přestával lidem nahánět strach a vzbuzoval v nich spíše smích. Tak se i Lenin stával terčem vtipálků. Občas mu někdo navlékl na ruku batoh. „Jak tam stál s pěstí proletariátu vztyčenou, vypadal jako stopař,“ podotkl Tomáš Cidlina.

Lenin pod vrstvou prachu

Bolševická modla se na podstavci dlouho neohřála. Zatímco Pražané vědí, že Lenin je v Ječný, tak ten českolipský skončil v Poříční. V lednu 1990 ji v tichosti odvezli do skladiště technických služeb u Ploučnice, kde leží v dřevěné škatuli pod vrstvou prachu dodnes. Klid ale nemá. Občas k němu zamíří zvědavci, jindy si dají dostaveníčko komunisté.

„Naposledy jsme tam oficiálně byli ve větším počtu asi dvaceti osob před dvěma lety u příležitosti 100. výročí Velké říjnové socialistické revoluce. Položili jsme pár květin - bez zpěvu a čehokoliv jiného. Domnívám se, že od snesení sochy to bylo poprvé,“ připomněl tajemník libereckého krajského výboru KSČM František Chot.

Komunisté by o sochu Lenina velmi stáli. Na koupi čtyř tun bronzu ale nemají dost peněz. „Máme původní fakturu. V roce 1987 za sochu okresní výbor KSČ zaplatil jeden milion korun,“ zdůraznil Tomáš Cidlina. 

Nápad roztavit Lenina a použít bronz na památník lidickým dětem taky neprošel. Odmítli ho autoři lidického pomníku i samotní tvůrci českolipského Lenina, manželé Ludvík a Božena Kodymovi. Ti patřili k známým představitelům socialistického realismu a jsou autory řady Leninů i v jiných městech. Po jejich smrti už přetavení sochy ničemu nepřekáží – dědicové dali městu souhlas. To ale zatím váhá.

„Zatím o tom neuvažujeme. Je to kus historie. Je zde uložen jako v mauzoleu a jednou ročně necháme veřejnost, aby se na něj přišla podívat,“ podotkla starostka Jitka Volfová. Letos se tak stane 16. listopadu od 12. do 17. hodin.
Podobně zajímavý osud měl pomník sovětského rudoarmějce. Bronzová socha stála od roku 1948 hned na několika místech České Lípy a stala se pro řadu lidí symbolem nenáviděné sovětské okupace. 

„Na vlastní oči jsem viděl gumový půlmíč na hlavě sochy. Oblíbený gymnaziální žert byla třeba cigareta přilepená jí do koutku úst. O sochu se cigarety také típaly,“ přiblížil českolipský zastupitel Tomáš Vlček, autor připravované knihy Ztracené květy, která mapuje umění na Českolipsku z doby komunistické totality.

Plaváček z Ploučnice

V srpnu 1968 parta českolipských studentů sochu rudoarmějce strhla a hodila ji do Ploučnice. 

„Od té doby se jí říkalo Plaváček. Aktéři ale dopadli neslavně. Pět lidí obvinili a soud s nimi se táhl až do roku 1971. Mnozí kvůli tomu zažili velké ústrky a šikanu, takže emigrovali. Hlavní aktér vhození sochy do řeky dnes žije v Kanadě,“ zmínil historik Tomáš Cidlina.

Rudoarmějec se samopalem v ruce rovněž nepřežil revoluční kvas roku 1989. Skončil odklizen – a to je další paradox dějin – v někdejší hrobce bigotního německého nacionalisty Franze Schmeykala na hřbitově. I tam se letos 16. listopadu lidé budou moci podívat.

Gottwald pod vrstvou mechu

Poslední kontroverzní českolipskou sochou z éry komunismu je pískovcový Klement Gottwald z roku 1961. Socha nebyla technicky příliš kvalitní, umístili ji navíc celkem nešťastně. 

Stála u tehdejší Vagonky Tatra v Dubici. Socha prvního dělnického prezidenta zde velmi rychle zčernala zplodinami spadlými z okolních provozů a obrůstala mechem kvůli svému návětrnému místu postavení, takže vzhledem připomínala spíše zrůdu z hororu, jen o něco málo děsivější, než jakou sám Gottwald doopravdy byl. 

Ironií osudu je, že stejně jako zčernala socha Gottwalda, zčernal a rozpadat se kdysi začal i skutečný Gottwald, jehož balzamované tělo vystavovali v rozmezí let 1953 až 1962 v Národním památníku na pražském Vítkově.  

Mumii Gottwalda tehdy zpopelnili. Jeho českolipskou sochu odstranili hned po sametové revoluci a dnes je uložena ve firmě Bombardier, který areál někdejší vagonky vlastní. Pískovcového Gottwalda ale letos lidé neuvidí. Je v tak špatném stavu, že manipulace s ním není technicky možná. A pustit davy lidí k němu zase nejde vzhledem k bezpečnostním předpisům firmy.

 „Je ve špatném stavu, v podstatě se rozpadá. Oslovili jsme několik muzeí s prosbou, jestli by si sochu nevzaly,“ podotkla Kateřina Ječmínková, mluvčí Bombardieru. 

Sochu táhli za traktorem

Zajímavé osudy měly komunistické sochy také v nedalekém Cvikově. Zde vztyčili už 7. listopadu 1948 obří sochu sovětskému diktátoru Stalinovi, pro svůj až kubistický vzhled jí ale lidé říkali „bedna kytu“.

Šlo o vůbec první pomník sovětskému vůdci v Československu. Když Stalinův kult padl, socha v tichosti zmizela a nahradil jí neškodný pomník sovětských vojáků. V roce 1968 je hněvem z okupace rozlícený dav zahákl za traktor a vláčel po městě. 

Dnes odpočívá na městském hřbitově mezi pochovanými vojáky wehrmachtu. Stalin dopadl hůř – rozmlácený na skládce.